Marcel Beyer, německý básník a romanopisec
Foto: ČTK/DPA
"Nestojím o to, co je k vidění v televizi. Hledám atypické postavy a pátrám po tom, jak dané období vnímají," říká Marcel Beyer. Uznávaný německý básník a romanopisec letos získal prestižní Büchnerovu cenu. „Postavy mých textů si jsou v něčem podobné. Jsou pozorovateli politického dění, nikoli přímými aktéry,“ tvrdí.

Marcel Beyer ve svém románu Kaloni pojednal nacistickou éru v Německu z nezvyklého úhlu − z pohledu odborníka na akustiku, který se zabývá kvalitou šíření lidského hlasu. To ho přivede až do okruhu ministra Goebbelse a jeho nejstarší dcery Helgy, tedy k nacistům.

"Je to samozřejmě německé téma, ale je to také evropské téma. Protože to, co se v Německu 30. a 40. let odehrálo, se vztahuje také k nim," říká spisovatel, který byl letos poctěn nejvýznačnějším německým literárním oceněním − Büchnerovou cenou.

HN: Je už dnes možné psát o historii 30. a 40. let v Německu bez toho, že by člověk nutně zaujímal pozice vinen−nevinen?

Tématem viny se ve svých románech zabývám, ale vyhýbám se tomu, abych prosazoval určité řešení. Já sám jsem ročník šedesát pět a moji rodiče se narodili v letech 1944 a 1947, takže jsou vlastně poválečnou generací a nestáli na té nebo na oné straně. Pak přišla generace osmašedesátníků, vedly se velmi intenzivní diskuse a pojmenovávali se viníci. Když mi bylo přes 20 let, přišel rok osmdesát devět, nastal převrat a samozřejmě se opět nastolila otázka dvou německých zemí a minulosti.

reklama

HN: Takže to neustále řešíte…

To rozhodnutí museli učinit moji prarodiče, kteří jsou dnes už velice staří lidé. Ovšem když se museli rozhodnout, bylo jim něco přes 20, a když chtěli dělat kariéru, museli si rozmyslet, kam se postaví. Zajímá mě, kdy konkrétně nastal ten okamžik, ve kterém na sebe vzali nějakou vinu. Je těžké poznat, kdy přesně se zapojíte. A tyhle události, momenty, mě zajímají. Ptal jsem se například sám sebe, jak bylo možné, že se mladí lékaři kolem 30 let pustili do vědeckých projektů, které byly vlastně pokusy na lidech. A když jsem se nad tím zamýšlel, tak jsem se musel začít zabývat celým obdobím národního socialismu.

HN: Dovedete si ovšem vybrat specifické postavy. V románu Kaloni je to postava inženýra, který se zabývá akustikou − a zdá se být neutrální.

Ta postava je opravdu zvláštní, je to takový trochu blázen, který se věnuje lidským hlasům a jejich přenosu, zkoumá je, dokáže se ale i vcítit do druhého, je empatický. Když se na scéně objeví Goebbelsovy děti, vznikne situace, která je samozřejmě citově zabarvená. Čtenář si ale sám musí položit tu otázku, kdy pro něj už ten muž přestává být sympatická osoba. Kde je ten moment, v němž se od něj čtenář oddělí a řekne si: Tak teď už ho nenásleduji.

HN: Dá se to brát tak, že doba vyhrocených historických vyprávění s jednoznačně dobrými a špatnými postavami skončila a že je třeba vyprávět jiným způsobem?

Řekl bych, že obecně se nikdy nevyplatilo, aby se všechno zlo v příběhu personifikovalo v jedné osobě. To ale neznamená, že bych chtěl někoho omlouvat za to, co udělal, nebo že bych to chtěl zlehčovat. A je také pravda, že postavy mých textů si jsou v něčem podobné: významné politické figury totiž pouze pozorují. Jsou prostě pozorovateli politického dění, nikoli přímými aktéry.

HN: Zvláštní je, že váš inženýr se zajímá především o akustiku.

On všechno zkoumá přes tu akustickou kvalitu − nezajímá ho obsah promluvy, ale akustická kvalita řečeného. Samozřejmě to souvisí s tím, že já se o hudbu velice zajímám. Takže je to taková drobná součást mě samého.

HN: Pocházíte z někdejšího západního Německa, ale přestěhoval jste se už před delší dobou do Drážďan. Proč?

Prvním impulzem byla moje žena, která sice pochází z Curychu, ale v Drážďanech se usadila už v roce 1990. S manželkou jsme se poznali v roce 1995. Tehdy jsem uveřejnil svůj první román Kaloni a rozhodl se být spisovatelem na volné noze. Řešili jsme, kde budeme žít, a nakonec jsem se přestěhoval do Drážďan.

Samozřejmě dalším důvodem bylo to, že od prosince 1989 jsem cítil, že v západním Německu se nic neděje, kdežto v tom východním se věci měnily, dělo se tam něco zajímavého a já jsem chtěl být u toho.

Marcel Beyer (51)

◼ Začal publikovat v 80. letech 20. století a brzy se prosadil jako výrazný básník a prozaik.

◼ Zaujal už prvním románem Kaloni, v němž pojednal nacistickou éru v Německu z pohledu odborníka na akustiku.

◼ Román Kaltenburg zobrazuje někdejší východní Německo zase z pohledu ornitologa.

◼ Jeho zatím poslední básnická sbírka Graphit vyšla před dvěma roky, letos na podzim získal Marcel Beyer také nejvýznačnější německé literární ocenění – Büchnerovu cenu.

◼ Překlad jeho děl do češtiny se připravuje, před nedávnem navštívil Prahu a společně s Petrem Hruškou v Goethe-Institutu vedli dialog o české a německé poezii.

HN: Je pro vás tamní prostor ještě zajímavý?

Přišel moment, kdy jsem začal váhat. A to když v Drážďanech dokončili opravu kostela Frauenkirche, poničeného za války, a já jsem si říkal: Hm, tak teď už to bude jako všude, bude to tady takové harmonické místo, dobré akorát tak na pohlednice. Bohužel v poslední době se Drážďany znovu proměnily v zajímavé město, ale ten způsob je dost nepříjemný. Staly se součástí německé diskuse, jak dnes rozumíme demokracii, jak chceme utvářet naši společnost a naše soužití.

HN: Myslíte asi dění kolem uprchlíků. To přece je zajímavé, ne?

Zajímavé ano, ale ne vždy pěkné.

HN: Žijete poblíž České republiky, máte k ní nějaký osobnější vztah?

Když jsem se do Drážďan přistěhoval, říkal jsem si, že je to pozoruhodná oblast, právě díky sousedství s Polskem a s Českou republikou. Myslel jsem si, že poté, co studená válka skončila, naváže se na bohaté kulturní, obchodní a jiné tradice z minulosti a že ten region bude vzkvétat. Bohužel, v tomto ohledu jsem podlehl jisté iluzi, která se ještě zcela nenaplnila.

HN: Pro koho dnes vlastně píšete?

Jsou různé skupiny čtenářů. Můj poslední román Kaltenburg se odehrává ve východním Německu, samozřejmě jsem myslel na to, aby ten, kdo se narodil v NDR, viděl ty věci tak, jak je zná. Hlavní postavou je ornitolog, takže i v tomto ohledu jsem se snažil, aby tam nebyly chyby, a pokud to bude číst někdo z oboru, aby nebyl negativně překvapen. Myslím, že mé texty oslovují trpělivé čtenáře, kteří rádi přemýšlejí o tom, co se kolem nich děje, a s chutí poznávají něco nového.

HN: Po akustice tedy ornitologie… Znovu něco zvláštního.

Ve svých románech chci vlastně zobrazit něco, co není běžné. Nestojím o to, co je k vidění v televizi. Proto hledám atypické postavy a pátrám po tom, jak dané období vnímají. Tedy třeba to, jak ten ornitolog vnímá vztah východního a západního Německa. Koneckonců, další takovou specifickou postavou jsem samozřejmě i já sám jako spisovatel, protože i můj pohled je tam obsažený.