Dubrovník
Foto: archiv Lucie Radové
Blogerka Lucie Radová dosáhla hlavního cíle své cesty - dojela sama spolujízdou do Istanbulu. Poté, co si město prohlédla a pobyla u místní rodiny, se vydává na zpáteční cestu. Ta se ale komplikuje. Lucie si musí udělat neplánovanou zajížďku přes Atény.

Neplánovaně do Atén

Lucie Radová je česká blogerka a cestovatelka.

V roce 2012 sama vyrazila na cestu kolem světa. Díky této cestě vznikl její blog LuckyCesta.

Natáčí reportáže pro Objektiv České televize, moderuje cestovatelský magazín Travel journal a na svých webových stránkách sepisuje postřehy a praktické tipy z cest.

Věnuje se především tématům jako je solo cestování, kompenzace v letecké dopravě a krátkodobé pronajímání bytů.

Když jsem se chystala odjet z Istanbulu, přišel zádrhel. V následujících pěti dnech nikdo z BlaBlaCar z města do Evropy nejede. První řidič vyráží za pět dní do rumunského Burgasu. Odpočinout si u Černého moře by bylo báječné, zpátky bych se ale dostala pozdě.

Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet cestu přes Atény. Češka Bára, u které jsem v Istanbulu pobývala, mi doporučila, abych z bytu vyrazila raději pět hodin před odletem. Tři hodiny na cestu městem by měly stačit, ale je potřeba si nechat rezervu na dopravní zácpy a komplikace.

V Istanbulu je hromadná doprava dobrodružství. V přeplněném autobuse nikdo neuměl anglicky a já jsem komolila turecké názvy. Polovina cestujících se však ochotně zapojila do debaty o tom, jak mě nejrychleji dostat na letiště. Směr jízdy jsem kontrolovala na své GPS a Turci se mě neustále ptali, jestli je všechno v pořádku. A když mi na MHD kartě došel kredit, jeden ze spolucestujících neváhal a jízdu mi zaplatil.

Za hodinu a čtvrt jsem tedy mohla přestoupit na expresní loď přes Bosporský průliv mezi Černým a Marmarským mořem. Posadila jsem se do jedné z dlouhých řad sedadel a vychutnávala si dvacetiminutovou jízdu. Přístaviště na druhé straně je od Atatürkova letiště vzdálené jen pár minut jízdy taxíkem, stejně ale stíhám letadlo tak tak.

Do Atén se dostávám se západem slunce. K snídani si dám pravý řecký jogurt s mandlemi a vychlazené frappé a pak už přistupuju do auta k Maciekovi a Nadie, se kterými jsem jela z Budapešti do Bělehradu. Mají namířeno zpátky do Polska. Během dvou dnů projíždíme Řecko, Albánii, Černou horu a kousek Bosny. Tisícikilometrová cesta nevede téměř po žádných dálnicích. To se mi moc líbí, protože si tak můžu vychutnat Řecko i Albánii, které jsou překrásné.

 

Albánská shledání a historický Dubrovník

Zastavujeme v malém městečku Pogradec u obrovského Ohridského jezera na hranicích Makedonie a Albánie, za deset eur si objednáváme velkou večeři pro tři. Steaky, čerstvý salát a albánské pivo. Díváme se na promenádu, na které se prohánějí děti v elektrických autíčkách a kolem stojí spousta stánků s cukrovou vatou a arašídy v cukru.

Ráda bych tu strávila noc, ale Maciek s Nadiou pospíchají. Vydáváme se tedy do albánského hlavního města Tirany, které je odtud vzdálené tři hodiny jízdy autem. Zdržíme se tu jen na přespání a pokračujeme do Dubrovníku, kde se od nich odpojím. Chci se tu zdržet.

Historické přístavní město Dubrovník na jihu Dalmácie nebaví jen cestovatele, ale i filmaře. V posledních letech se tu natáčel i populární seriál Game of Thrones nebo scény z filmové ságy Star Wars. Procházím se historickým centrem města zapsaného na seznamu UNESCO a obdivuji úzké uličky i obrovské městské hradby a kamenné domky.

Oblíbila jsem si městskou pláž i koupání na oblíbeném ostrůvku Lokrum. V přístavu nastoupíte na loď, za zpáteční cestu zaplatíte 100 kun a za čtvrt hodiny si můžete vybírat z několika pláží malého ostrova, který nezabírá ani kilometr čtvereční. Pro vzácné stromy, které tu rostou, je chráněn jako lesní rezervace. Místní lidé tu pořádají pikniky, sportují a koupou se. Nechtělo se mi odtud odjet. Vyhnala mě až bouřka.

 

Z Dubrovníku do Prahy

Tak, dámy, dnešní jízda bude o pět eur dražší. Protože právě jdu nabrat támhlety dva modely a za takovou zkušenost si musíte připlatit,“ prohodil náš řidič Dejan a zatočil směrem ke dvěma mladým klukům. Kromě nich se mnou jela ještě Američanka z L.A., která se představuje jako hudební blogerka, a dvě Angličanky, které učí svůj rodný jazyk v Litvě.

Slovinec Dejan, který na jihu Chorvatska pronajímá lodě, byl nejvtipnější řidič, jakého jsem poznala. Po celou dobu jízdy si dělal srandičky z Čechů, kteří rádi chodí po horách v páskových sandálech a pak se diví, že jim je zima.

Druhý den brzy ráno mě v Zadaru nabral poslední řidič mé trasy a první krajan, Martin ze západu Čech. Přes léto žije s rodinou na ostrově Vir u Zadaru. Prý je tam nejlepší voda a vzduch z celého Chorvatska. V zimě podniká v Česku. Trasu Zadar–Praha jsme zvládli ujet pod osm hodin. Nikdy mě nenapadlo, že je Chorvatsko tak blízko. Určitě se sem brzy se spolujízdou vydám!

Vystupuji v Praze a pomalu mi dochází, že jsem doma. Byla to dálka! Devět evropských měst, 4487 kilometrů, čtyři řidiči, jeden pilot, hausbót, kytarista Emira Kusturici a hodiny povídání v autě. Děkuji, že jste mou balkánskou cestu sledovali, a přeji vám samé šťastné návraty!

IMG 3241