IMG 2901
Blogerka Lucie Radová pokračuje ve své cestě do Istanbulu. Zastavila se v Srbsku, aby navštívila městečko Drvengrad. Původně malou osadu, která se časem rozrostla, postavil režisér Emir Kusturica pro své natáčení. Lidé v Srbsku jsou rezervovaní, ale milí, popisuje Lucie. V Drvengradu se seznamuje s muzikantem, který se slavným režisérem spolupracuje.

V půl páté ráno mě probudí vycházející slunce. Vyskočím na malou dřevěnou terasu, kterou má můj pokojíček. Snažím se vepsat si ten pohled do paměti. Z pěkného ubytování se člověku nechce a opustit tenhle bělehradský hausbót na Dunaji bude obzvlášť těžké.

Na dnešek mám ovšem jiný plán než se houpat na dunajských vlnkách a pozorovat potápějící se kachny. Jedu do Drvengradu, městečka, které pro svůj film Život je zázrak z roku 2004 postavil režisér a absolvent pražské FAMU Emir Kusturica. Na druhou stranu Srbska, 250 kilometrů na západ od Bělehradu, se chci svézt se spolujízdou. Zjišťuju ale, že auto, které jsem si vyhlédla, je plné. Dneska tedy budu řídit já!

reklama
IMG 3018

V půjčovně dostávám starší Chevrolet Spark, městské auto mě ale v kopcích příliš nepodrží. Navigace mi spočítá, že cesta bude trvat tři a tři čtvrtě hodiny, brzy ale přístroj přestává pracovat. V době, kdy jsem měla být v cíli, bloudím na třicátém kilometru za městem, ztrácím se mezi odbočkami a chce se mi brečet. Zastavuji u benzinky a pokouším se zprovoznit navigaci v mobilu. Úleva, když se mi to povede a po dalších třech hodinách přijíždím do Drvengradu, je nepopsatelná.

Kusturicův muzikant

„A odkud ty jsi? Z České republiky? Z Prahy? Jako vážně? To je super, Czechs are good people!“ Takové reakce jsem se dočkala od Ivici, výborného kytaristy z The No Smoking Orchestra. V Drvengradu s kapelou dodělává muziku k poslednímu Kusturicovu filmu – On the Milky Road. Ten se natáčí už čtyři roky v širokém okolí vesnice.

Lucie Radová je česká bloggerka a cestovatelka.

V roce 2012 sama vyrazila na cestu kolem světa. Díky této cestě vznikl její blog LuckyCesta.

Natáčí reportáže pro Objektiv České televize, moderuje cestovatelský magazín Travel journal a na svých webových stránkách sepisuje postřehy a praktické tipy z cest.

Věnuje se především tématům jako je solo cestování, kompenzace v letecké dopravě a krátkodobé pronajímání bytů.

Ivicu jsem potkala u bazénu a domluvili jsme si schůzku. Vypili jsme čtyři kávy a probrali jeho dojmy z rozpadu Jugoslávie i české koncerty, které s Kusturicou odehrál minulý rok v Praze a Brně. Do podzemního nahrávacího studia mě vzít nemohl, vyfotili jsme se ale před trabantovou limuzínou, se kterou hrál ve filmu Závěť.

„Emir přišel, aby mě zachránil. Bylo to v době, kdy jsem měl zlomenou duši a byl jsem vyhořelý. Dříve jsem pracoval i dvacet hodin denně. Měl jsem o padesát kilo víc než dnes a nebyl jsem šťastný. Pak mi do cesty přišla nabídka od Kusturici. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nikdy jsem nestudoval žádnou školu. Odmala hraju na kytaru, hraju a hraju. V tom jsem dobrý a šťastný,“ vypráví mi za slunečného dne na terase před místní hospodou bývalý heavymetalový muzikant.

DSC 4551

Vesnice pro přátele

Drvengrad vyrostl v roce 2004, kdy tu režisér postavil malý kostelík a dům pro svou rodinu. Záhy nechal vystavět domy pro své přátele, hosty, kamarády. V srbském dřevěném domku se šindelovou střechou si ale může noc zaplatit každý.

Po vesnici mě provází jeden z místních, Vladimir. „Nejzvláštnější na této vesnici je, že když se jí procházíte, nikdy nemůžete vidět úplně všechno. Každý větší dům má prostory pod sebou, například pod kavárnou se skrývá celé sportovní centrum. To můžete navštívit jen v případě, že tu jste ubytovaní. Všechny domy, které tu okolo vidíte, jsou typické, originální srbské domy, některé z nich jsou starší než sto let a byly sem přesunuty z jiné vesnice,“ říká mi průvodce a ukazuje na dřevěné domky.

V městečku ale najdete také kino, bazén, tenisový kurt, malou knihovnu, heliport, několik restaurací a kaváren. Nejlepší čas pro návštěvu je podle Vladimira zima, kdy se tu koná divadelní a filmový festival Küstendorf.

Z Drvengradu odjíždím s pocitem, že toho se Srby máme hodně společného. Historii, smysl pro humor i určitou rezervovanost v povaze. Cítím se tu příjemně a ráda bych tu ještě pobyla, za dva dny na mě ale bude čekat další řidič. Bude to maraton, tisíc kilometrů a tři země – Srbsko, Bulharsko a Turecko. Vlastně se už začínám těšit!