Pomník sv. Václava na pražském Václavském náměstí vytvořil Josef Václav Myslbek.
Foto: Shutterstock
Kdo z těch, kteří si v Praze dávají rande “pod koněm” na Václavském náměstí, pomyslí na nekonečný zápas sochaře Václava Myslbeka? Ten se tématem svatého Václava zabýval přes třicet let. Vypůjčil si helmu a drátěnou košili ze svatováclavského pokladu z Pražského hradu a nechal si je převézt do ateliéru.

"Vaška jsem shodil," zapsal si sochař Josef Václav Myslbek do kalendáře 29. dubna 1899. Měl na mysli bronzového jezdce, svatého Václava.

Byl to už sedmý návrh jeho pomníku pro pražské Václavské náměstí. Kníže, na této variantě až příliš svatý, se autorovi přestal líbit. Zato s koněm byl Myslbek tentokrát konečně spokojen. Modelem mu stál hřebec Ardo, silné zvíře holštýnského plemene ze stájí na Panenské. Vodili mu ho přímo do ateliéru, jak je vidět na dochované fotografii.

Tématem svatého Václava se Myslbek zabýval více než třicet let. K realizaci velkého svatováclavského monumentu se ale přiblížil až v roce 1894. Pomník měl stát tam, kde do dnešního Václavského náměstí ústí Štěpánská ulice.

Zemský výbor tenkrát odhadl náklady na pomník na 60 tisíc zlatých, přičemž autor měl za modely dostat 30 tisíc. Zčásti je měla uhradit Hlávkova Česká akademie, zbytek měl pokrýt rozpočet zemského sněmu.

Honorář představoval 20,325 kg zlata, za což se koncem 19. století dalo koupit například stádo 500 chovných krav nebo 2500 litrů nejlepšího piva.

Ze soutěže, vypsané zemským výborem, vyšli dva vítězové − Myslbek a Bohuslav Schnirch, mimo jiné autor pomníku krále Jiřího v Poděbradech. O první a druhou příčku se dělili rovným dílem. Ale Myslbek prý měl v porotě mocné přímluvce, a tak ministerstvo kultury a vyučování po třech letech váhání pomník nakonec svěřilo jemu. 

Hned v tom roce udělal první návrh. A pak ještě řadu dalších a také mnoho modelů, které se donekonečna měnily. Jeden z nich, poměrně velký bronzový kůň zvaný "malý Ardo", se zhruba o sto let později vynořil v pražské aukci síně Meissner-Neumann jako položka z restituce sbírky Jindřicha Waldese.

Myslbek se inspiroval v antice, parléřovské gotice i renesanci, u francouzských i italských sochařů, na přechodnou dobu ho ovlivnila katolická moderna. Václav se mu měnil z bojovníka ve světce a zpátky v rytíře v brnění.

Jako vždy byl Myslbek důkladný. Vypůjčil si například helmu a drátěnou košili ze svatováclavského pokladu z Pražského hradu a nechal si je převézt ke studiu do svého ateliéru. Václavovu hlavu dělal mnohokrát, podle svých dvou dcer, některých žáků i náhodně vybraných lidí.

V roce 1903 byl velký model celého pomníku odlit do sádry a nastalo rozhodování, kam monument definitivně postavit. Sochař si zapsal do kalendáře, jak na Štědrý den 1903 v půl desáté večer vyzvedl na pražském Nádraží císaře Františka Josefa vídeňského architekta Bedřicha Ohmanna a rovnou ho zavedl na Václavské náměstí, kde do dvou do rána pro Václava hledali vhodné místo.

Pomník byl nakonec slavnostně odhalen až v roce 1913. Kdo z nás pomyslí na nekonečný sochařův zápas, když si dnes dává rande "pod koněm"?

Výstava

Neklidná figura – Exprese v českém sochařství 1880–1914

(Pořádá Galerie hl. m. Prahy)

Městská knihovna, Praha

otevřeno do 25. září

Příběhy soch bývají spletité. Na výstavě Neklidná figura, Exprese v českém sochařství 1880−1914, kterou aktuálně pořádá Galerie hl. m. Prahy v pražské Městské knihovně, je takových hodně. Sešly se tu sochy českých i světových autorů z krátkých a plodných pětadvaceti let, kdy sochařství posunulo umění v českých zemích k modernismu.

Byla to hvězdná doba sochy. Myslbek, považovaný za významného předchůdce sochařského modernismu, také na nynější výstavě dostává hodně místa.

Kurátoři Petr Wittlich a Sandra Baborovská návštěvníka provádějí příklady akademismu, novobarokních tendencí, symbolismu, expresionismu, naturalismu a impresionismu. Přehlídku dovádějí až na práh první světové války. Ukazují, jak obrovskou inspirací byla pro české umělce výstava francouzského sochaře Augusta Rodina v pražském pavilonu Mánes v roce 1902 nebo expozice dalšího významného Francouze, Antoina Bourdella.

Velká jména českého sochařství – Bílka, Suchardu, Šalouna, Štursu nebo Gutfreunda – kurátoři staví vedle světových sochařů, kteří Čechy ovlivnili.

Už dlouho nebyla v tuzemsku tak významná sochařská výstava. Mladý architekt přehlídky, sochař Dominik Lang, nositel Ceny Jindřicha Chalupeckého, jí navíc dal netradiční podobu. Neklidná figura potrvá do 25.  září.