Loni odvolaný vzpurný náměstek pražské primátorky Matěj Stropnický si sešup ve svém CV o několik měsíců později, v lednu 2016, částečně vynahradil: získal post předsedy Strany zelených. Stropnický je filmovým loupežníkem Vilémem z Máje a také bývalým novinářem. "Jaký dáte tomu rozhovoru titulek?" ptá se. "Když jsem já něco začínal psát, vymyslel jsem titulek jako první, protože jsem přece věděl, o čem to bude," prohlašuje. Vypráví, že zrovna večer před naším rozhovorem měl rodinné setkání se svým otcem, ministrem obrany za hnutí ANO Martinem Stropnickým, se svou matkou Lucií Stropnickou, textařkou a scenáristkou, a oběma sestrami. "Měl jsem za sebou šestihodinové řízení jednání předsednictva strany, které skončilo krátce předtím, a přišel jsem tedy s dost pocuchanými nervy. Takže jsem spíš poslouchal a zajímalo mě, kde byli ostatní na dovolené. Politiku jsme ani neprobírali," ujišťuje. Když přijde řeč na jeho otce, tvrdí: "Vlastně k celé řadě věcí máme podobný přístup. Akorát já jsem asi trochu radikálnější."

V čem se s otcem neshodnete?

My se trochu lišíme v názoru na Andreje Babiše. To je jednoznačná věc. Střet zájmů, který Babiš v politice má, se také projevuje…

To vidí víc lidí, jenže jak jsme se domlouvali, tohle nemá být rozhovor o politice. Ale když už jste zmínil Babiše − napadá mě, že jste na tom byl v raném věku podobně jako on. Žil jste v zahraničí v rodině diplomata, chodil jste tam do škol, vystudoval francouzské lyceum…

Nevím, jestli je pro dospívající dítě nejdůležitější to, kolik peněz jeho rodiče berou. Já musel skoro každý druhý rok měnit školu. Pro dítě je mnohem důležitější, jestli si může vytvořit kamarády, s nimiž je třeba 10 let a může s nimi o víkendech jezdit na chaty nebo hrát fotbal. To člověk v tomhle věku vnímá mnohem víc, než jestli jeho rodina má nové auto každý rok nebo každých pět let. Nemám rád, když je můj život popisovaný jako život v bavlnce.

Co by za to spousta rodičů dala, kdyby jejich děti mohly vystudovat na západních školách, maturovat na francouzském lyceu.

Vidíte, a já jsem se vždycky strašně těšil zpátky a musím říct, že jsem v zahraničí nikdy nechtěl žít.

Co vám tam vadilo?

Za prvé to mám rád prostě tady. A pak mi tam chyběl volný pohyb v krajině, v přírodě. V Itálii nejsou skoro žádné lesy, v Portugalsku taky minimum, nebo jsou soukromé, oplocené. Všechen pohyb nebo volný čas je tam hodně organizovaný. Já jsem do první třídy chodil v Říčanech, kde jsme bydleli jeden rok okolo revoluce. To byl asi nejsvobodnější rok v mém životě. Sice jsem chodil do školy pěšky každý den asi čtyři kilometry tam a zase zpátky, protože jsme bydleli na okraji Říčan, ale doma jsem pak hodil taškou a už mě do večera nikdo neviděl. Kdežto v té cizině jsem nemohl udělat ani krok bez rodičů. Abyste mohl vyjet z toho diplomatického prostředí, bylo na všechno potřeba auto. Někdo zvnějšku možná k takovému životu vzhlíží, ale ve skutečnosti je to prostě zlatá klec. Zažil to i můj otec, protože i jeho otec byl před Listopadem diplomat, tedy obchodní diplomat.

Matěj Stropnický (32)

◼ Narodil se v Praze, v 90. letech žil s rodiči v Lisabonu a Římě. Na Univerzitě Karlově absolvoval žurnalistiku a mezinárodní teritoriální studia a poté magisterský obor mediální studia.
◼ V roce 2012 byl zvolen 3. místopředsedou Strany zelených. V roce 2014 se stal za Trojkoalici (SZ, KDU-ČSL, STAN) náměstkem pražské primátorky, v říjnu 2015 byl odvolán, nyní je zastupitelem.
◼ V roce 2014 vyhrál volby v Praze 3 jako lídr koalice Žižkov (nejen) sobě, ale skončil v opozici. V lednu 2016 byl zvolen předsedou Strany zelených. Přestavuje její levicové křídlo. Kritizoval plány na americký radar v Česku, slavil výročí narození Julia Fučíka.

Váš dědeček?

Ano, můj dědeček. A otec venku taky chodil do francouzské školy (v Itálii a Turecku, pozn. red.). Ten pohled zvnějšku mi ale v tomhle ohledu přijde hodně povrchní. Když třeba vezmete to vysoké školné, to často hradí země, které diplomaty vyslaly. To je prostě součást nákladů diplomacie. A pak tam chodil druhý typ dětí, které byly z toho státu, v němž se škola nacházela. Zejména v Itálii to byly ultraprominentní děti, protože to samozřejmě byla drahá škola. No a to prostředí mi v tomhle ohledu bylo vlastně něčím hrozně nepřiměřené, nesympatické. Ty děti tam vozily matky v obrovských autech, která neuměly vůbec řídit, měly ty drahé kožichy, bylo to všechno extrémně snobské.

Se spolužáky jste se nekamarádil, nechodil na party?

Ti spolužáci byli často normální. Paradoxně se to celé prostředí tvářilo hodně rovnostářsky, museli jsme nosit uniformy, ale ve skutečnosti jsme pořád debatovali o tom, jak tu uniformu nějakým způsobem obejít. Vedení školy argumentovalo, že uniformy jsou proto, aby nebyly vidět sociální rozdíly, ale hlavně s americkými studenty jsme si říkali, jestli to není úplné pokrytectví, a těžce jsme to pranýřovali.

Zaujalo mě, jak jste v rozhovorech háklivý na označení zlatá mládež. Reagujete na to skoro vždycky obratem: To jste si mě asi spletli s Agátou (Prachařovou, nevlastní sestrou a oblíbenkyní bulváru, pozn. red.). Ale proč nepřipustíte, že jste přece jen vzešel z horních deseti tisíc?

To je nálepka, která mě strašně poškozuje, pane redaktore. A přitom za to nemůžu. Myslíte si, že zlatá mládež nastoupí do Literárních novin za 10 tisíc korun na měsíc a pět let se živí tímhle způsobem? Já jsem vypadl z bytu, jak jsem nejdřív mohl. V osmnácti už mě tam nikdo neviděl. A od té doby jsem se prostě živil sám. Vystudoval jsem dvě vysoké školy a dělám práci, která je z mého pohledu ve veřejném zájmu, protože chci dělat něco prospěšného pro společnost. Pojďme to laskavě odlišovat. To, na co jste se mě ptal, bylo součástí nějaké rodinné minulosti, ale nesouviselo to s žádným dědictvím, to byla regulérní práce mého otce a s tou byly spojené věci, na které já jsem si nechtěl zvykat, kterým jsem nehověl a které byly nepříjemné i jemu.

Měl jste někdy nějaký "spotřební" sen? Toužil jste po nějakých věcech?

Měl jsem kdysi taky představu, že auto je zdroj svobody. Proto jsem si dost brzy udělal řidičák a za našetřené peníze jsem si koupil auto. Starého brouka, za 50 tisíc. Ale asi po třech nebo čtyřech letech mě to úplně přestalo bavit. Zjistil jsem, že větší svoboda spočívá v tom, když sednu do vlaku a zpátky se můžu vracet jinou cestou, protože mezitím ujdu 30 kiláků. To auto mě vlastně svazuje. Bohužel hodně lidí s autem stále spojuje nezávislost, svobodu, seberealizaci. To mě napadne vždycky, když vidím někoho, kdo si auto čistí a ještě dýchá na skla, aby byla dokonale vypulírovaná.

To jste nedělal ani na začátku?

To jsem nedělal ani na začátku. Byla to prostě taková hezká popelnice, která k něčemu měla sloužit, a když se ukázalo, že přestala sloužit k tomu, k čemu jsem chtěl, tak jsem se jí zbavil.

Za kolik jste vůz prodal?

Za necelých 30. To, myslím, odpovídalo. Mezitím jsem do něj určitě dalších 50 dal, protože s autem byl pořád nějaký problém a já jsem nebyl úplně ten typ, co si uměl sám opravovat motor. Pak už mělo stále vyfouklou jednu gumu, obtížně se startovalo, mělo prohnilý podvozek. Prostě nejvyšší čas se ho zbavit.

Zbývá vám ještě 50 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se