Na snímku je nizozemský novinář a spisovatel Alexander Münninghoff.
Foto: HN – Lukáš Bíba
Nizozemský novinář Alexander Münninghoff o své rodinné historii desítky let mlčel. Jeho otec totiž bojoval ve Waffen SS. Když však Münninghoffovi roku 2015 konečně vyšla kniha Pokračovatel rodu, stala se bestsellerem.

Příběh Münninghoffů, jejž Alexander Münninghoff líčí v česky právě vydané knize Pokračovatel rodu, se neomezuje jen na válku. Autor vypráví i o svém dědečkovi, který odešel z Nizozemska do Lotyšska, aby tam jako tvrdý kapitalista zázračně zbohatl. A také o prostředí pobaltských Němců, se kterými se i autorův otec identifikoval. A také o poválečných dobách, které rodině přinesly úpadek…

Román Pokračovatel rodu se roku 2015 v autorově vlasti stal bestsellerem, prodalo se − na poměry tak malé země − až neuvěřitelných 200 tisíc výtisků. Byl také oceněn prestižní cenou Libris v kategorii nejlepší historická kniha roku.

HN: Vaše kniha je plná informací − bylo hodně náročné je sesbírat?

Kniha je založena na rodinných příbězích, které jsem se snažil ověřit tak, jak jsem jenom mohl. V Nizozemsku jsem se vypravil do Národního archivu, do policejních archivů i do archivů bezpečnostních složek.

Hlavně jsem ale zpovídal své strýce, Xena a Jimmyho, kteří se nemohli vystát, takže jsem s každým z nich musel mluvit zvlášť. Byla to ale vlastně výhoda, protože jsem si mohl uvědomit, jak se jejich příběhy překrývají.

Jsem však novinář, takže jsem zase vše ověřoval, ověřoval… a přitom psal román.

HN: Jak jste získával informace o nasazení vašeho otce na východní frontě? Předpokládám, že ne všechno se dochovalo, natož aby to šlo ověřit.

No, oni ho po válce postavili před soud a já jsem získal výslechové protokoly. O ty dokumenty jsem se opřel.

HN: Román o Nizozemci, který bojoval na straně Němců v řadách SS, u čtenářů zabodoval. Jak si to vysvětlujete?

Musím upozornit: otec byl Nizozemec podle pasu, ale považoval se za baltského Němce. Do Nizozemska se musel vrátit z Lotyšska ve 12 letech, protože jeho otec chtěl, aby získal vzdělání. Otec ale Nizozemsko nesnášel. Rozuměl jsem mu. Důvodem jeho válčení pak byla touha zabít co nejvíc bolševiků, aby mohl získat zpět dávný rodinný ráj v Rize, v Lotyšsku, jež obsadili Sověti.

HN: Ovšem Sovětský svaz získal Pobaltí díky paktu Ribbentrop−Molotov. Bylo to Německo, kdo vydal baltské státy Sovětům…

To je samozřejmě důležitý moment, já si ale nemyslím, že by se generace mého otce o tyto intriky příliš zajímala. Když šli do války, bylo jim dvacet. Opravdu je stravovala ambice získat znovu zpátky to, co bylo ztraceno.

HN: Abych vás citoval: "Opovrhovali Hitlerem jako maloměšťákem, ale nadchlo je…"

Nadchl je jeho válečný stroj.

HN: Ne, říkáte: "Hitlerovo válečné nadšení."

Nejen Hitlerovo! Byli strženi i svým vlastním válečným nadšením. A Hitlerův stroj využili.

HN: O otci jste asi dříve moc nemluvil, ne?

Už v dětství jsem pochopil, že o otci jako o esesákovi musím mlčet. To jsem kamarádům vyprávět nemohl, nerozuměli by tomu. Teprve v roce 1993 jsem z té pomyslné skříně, kde jsem byl zavřený, vylezl. Skoro padesát let jsem si to nechával pro sebe.

HN: Na začátku 90. let se doba změnila…

Ano. Tehdy jsme se se skupinou kolegů vypravili do Normandie a navštívili jsme nejen spojenecké hřbitovy, ale také německý válečný hřbitov. A jeden kolega tam začal o lidech, kteří tam leželi, říkat… no, zkrátka je začal odsuzovat, a já se rozhodl, že už mlčet nebudu. Řekl jsem jim, že můj otec byl esesák. A stalo se něco, co jsem nečekal − začali jsme si povídat.

Pochopil jsem, že přišel okamžik udělat něco, co jsem vždycky plánoval, tedy napsat knihu. Chystal jsem se k tomu tím spíš, že v roce 1999 otec zemřel a já jsem našel dvě krabice plné dokumentů vztahujících se k rodinné historii.

HN: Ve vašem románu je i několik ruských vět. Umíte rusky?

Obě moje babičky byly Rusky. Matku svého otce jsem měl obzvlášť rád, dokonce jsem u ní dva roky bydlel v Haagu, než jsem dostudoval střední školu. Rusky jsem se od ní doopravdy nenaučil, jen pár slov. Mumlala si střídavě rusky a německy.

HN: V jedné důležité scéně váš otec nechá utéct zajatého sovětského vojáka a řekne mu Ubjut, pošjol (Uteč, zabijí tě). To se stalo?

Takhle mi to vyprávěl. Víte, on měl Rusy rád, nenáviděl ale bolševiky. Jedním z důvodů bylo i to, že bratra mé babičky zabili rudí po první světové válce příšerným způsobem, porazili ho jako dobytče.

Alexander Münninghoff (72)

◼ Nizozemský novinář.

Byl korespondentem z Moskvy, Kambodži, Salvádoru, Íránu a Iráku.

◼ Jeho otec vstoupil za války v okupovaném Nizozemsku do SS, bojoval na východní frontě a byl za to po válce souzen.

◼ Syn začal psát rodinný příběh v 90. letech.

V roce 2015 byl román v Nizozemsku označen za historickou knihu roku, koupilo si ji 200 tisíc lidí.

HN: Říkáte: Jsem schopen pochopit svého otce a jsem schopen jeho kroky i ospravedlnit.

Nedělá mi to žádnou radost. Ale chápu ho. To je moje pozice. Můj otec byl prostě bojovník.

HN: V předmluvě také píšete, že šel bojovat na východní frontu v uniformě SS z idealismu. A že byl naivní. V České republice máme zkušenost s vlastními, řekněme, naivními idealisty z 50. let.

Jistě. Mnoho nacistů, skutečných nacistů, byli také idealisté, svým způsobem. Můj otec ale ty specifické teorie nacismu, jako je panský národ a nadčlověk, neznal. To nebyla jeho věc. On jen chtěl využít válečného stroje k vlastním účelům. To bylo všechno.

HN: Strávil jste několik let v Sovětském svazu jako korespondent. Zajel jste také do Lotyšska?

Ano, několikrát jsem tam zajel, protože v 80. letech v Lotyšsku začalo hnutí za nezávislost, což bylo pro novináře zajímavé. Když jsem přijel poprvé a vystoupil z letadla, políbil jsem zem, a jakmile jsem se dostal do Rigy, okamžitě jsem si začal připadat jako příslušník baltských Němců. Bylo mi jasné, že s místními Lotyši mám velmi málo společného, což byl případ i mého dědečka. Oni se s Lotyši nikdy nestýkali. Ale byli tam doma.