Černé pokoje, dílo Karla Hofera (1943), se staly symbolem výstavy Černé roky.
Foto: Nationalgalerie Berlin
Berlínská výstava Černé roky vypráví příběh německé Národní galerie a jejích sbírek v letech 1933 až 1945. Jsou zde obrazy i sochy, které byly z galerie vyhoštěné jako "zvrhlé umění". Od konce války ale také skoro nikdo neviděl díla, která vytvořili přitakávači nacistického režimu.

V mohutné neoklasicistní budově bývalého Hamburského nádraží v Berlíně je teď umístěna velmi nevšední výstava. Kurátor Dieter Scholz kvůli ní ze sklepů a z nejodlehlejších depozitářů tamní Národní galerie vysvobodil některé sochy a obrazy, které od konce druhé světové války nikdo neviděl.

Vytvořili je přitakávači nacistického režimu, včetně jeho "hvězd", jako byli sochaři Georg Kolbe nebo Arno Breker, který se přímo inspiroval Hitlerovou knihou Mein Kampf.

Výstava Černé roky vypráví příběh německé Národní galerie a jejích sbírek v letech 1933 až 1945. Šest desítek obrazů a soch bylo s nástupem fašismu z této prestižní galerie vyhoštěno jako "zvrhlé umění", některá nová díla se do ní poté naopak dostala, neboť představovala vzorovou nacionálně socialistickou tvorbu. Na výstavě teď stojí proti sobě.

Ikonou se stal znepokojivý obraz Karla Hofera Černé pokoje, který shlíží i z plakátu. Původní verze z roku 1928 byla v roce 1943 zničena při náletu a malíř ho namaloval znovu.

V oddílu Emigrace je krásné geometrické plátno Lyonela Feiningera Teltow II, které od roku 1937 putovalo po výstavách jako příklad umělecké perverze, zatímco jeho autor uprchl do New Yorku.

Návštěvníci se nemohou odtrhnout od monumentálního apokalyptického obrazu Otto Dixe Flandry z let 1934 až 1936, stejně jako od černobílé reprodukce expresionistické Věže modrých koní od Franze Marca, zkonfiskované, pak ztracené a od války nespatřené.

Výstavu Černé roky doprovázejí obsáhlé texty, které ale nejsou vůbec nezáživné – vyprávějí závratné příběhy jednotlivých uměleckých děl.

Například expresionistické plátno Kout v ateliéru od Ernsta Ludwiga Kirchnera bylo v roce 1937 vyřazeno z Národní galerie právě jako zvrhlé umění. Za ekvivalent 80 dolarů ho koupil německý obchodník s výtvarným uměním Ferdinand Möller. Po válce obraz Rudá armáda odvezla do Sovětského svazu jako válečnou kořist a až po sjednocení Německa se vrátil na své původní místo ve sbírkách Národní galerie. V restitučním řízení ho však poté získali potomci obchodníka Möllera a galerie ho od nich musela zpět odkoupit.

Mezi "režimním uměním" visí melancholický obraz Ostrov mrtvých symbolistního krajináře z 19. století Arnolda Böcklina, kterého miloval Adolf Hitler. V roce 1936 ho koupili za 85 tisíc říšských marek do hudebního salonu říšského kancléřství. Na sklonku války se také on stal sovětskou válečnou kořistí a v roce 1980 byl vrácen do Národní galerie v Západním Berlíně.

Výstava

Neue Galerie: Die Schwarzen Jahre

Geschichten einer Sammlung. 1933–1945

Hamburger Bahnhof, Museum für Gegenwart, Berlín, Německo

až do 31. července

Je zvláštní vidět mezi dokumenty fotografii, na níž − sedm měsíců před německým útokem na Sovětský svaz − družně stojí před tímto Böcklinovým obrazem Hitler a Stalinův ministr zahraničí Molotov. Dokumenty jsou silnou stránkou výstavy. Třeba výnos z roku 1938 o tom, že Židé nadále nesmějí chodit do galerií.

Další pozoruhodnou výstavou na Hamburském nádraží je umění ze sbírky německého průmyslníka žijícího ve Švýcarsku Friedricha Christiana Flicka. Sbírá umění od 60. let minulého století do současnosti.

Od roku 2004 představila Národní galerie v Berlíně různé části jeho sbírky, celkem 1500 artefaktů, v tematických i monografických výstavách. V roce 2008 Flick věnoval státu 268 děl, a když na podzim roku 2014 slavil sedmdesátiny, nadělil si k nim ještě jeden dobrý skutek: Národní galerii daroval dalších 102 uměleckých děl ze své sbírky.

V Historickém sále nádraží se teď vystavuje výběr toho nejlepšího z obou Flickových darů. K vidění jsou díla německého malíře Georga Baselitze, Američanů Paula McCarthyho, Bruce Naumana a Cindy Shermanové nebo Richarda Jacksona. Ohromující je například instalace Jasona Rhodese v podobě špalíru hlučných hracích automatů, které se "překřikují" s reprodukcí skvostu vídeňské secese, Beethovenova vlysu od Gustava Klimta.