V jednoduchosti zimního putování a táboření se můžete dozvědět, jak málo stačí k životu.
Foto: Alena Vacková
S 26kilovým batohem na zádech jsem koncem února přešel část Velké Fatry.
Každý večer si rozdělal oheň, uvařil jídlo a spal ve stanu. Poslední noc jsem si pak ustlal pod širákem.
Sáhl jsem si téměř na dno fyzických sil, poznal své limity i nezištnou pomoc druhých. A celé to bylo překvapivě snazší, než se zdálo.
Proč se vlastně lidé vydávají v zimě do přírody, do hor, aby šli celý den v mrazu, propadali se sněhem, táhli si vše potřebné na zádech a každou chvíli stavěli, aby se napili, najedli, odpočinuli si a nabrali síly na další náročný pochod? Co je vede k tomu, aby místo v teplé měkké posteli spali na karimatce ve stanu nebo rovnou na sněhu pod hvězdnou oblohou? A může vůbec být čaj z termosky někde na hřebeni lepší než vychlazené pivo ve vyhřáté horské chatě u kamen a polévka z pytlíku uvařená na pařezu lahodnější než domácí česnečka v krkonošském penzionu?
HN
Ještě na vás čeká 95 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.
Máte již předplatné? Přihlaste se.
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
