Nylonové punčochy
Foto: Thinkstock.com
Dámské punčochy a vojenské padáky mají už sedm dekád jedno společné: na jejich výrobu se používá nylon, umělé vlákno objevené americkým chemikem Wallacem Carothersem. Vynálezce, který dal světu revoluční materiál, ale sám příliš veselý život neměl.

Vynález, na který americká firma DuPont získala patent 16. února 1937, se ale uplatnil i v celé řadě dalších oborů, nylon je dnes k nalezení také v kobercích, bezpečnostních sítích, rybářských sítích, nitě vyrobené z něj používají třeba i chirurgové.

Sám Carothers, který ve 30. letech minulého století vyvinul pro svého zaměstnavatele celou plejádu umělých hmot, se přitom světového úspěchu nylonu nedožil. Úmrtí sestry a pocit, že selhává ve vědecké práci, jej dohnaly do deprese. Koncem dubna 1937, krátce po 41. narozeninách, se otrávil. V té době už v DuPontu běžely naplno přípravy na výrobu nylonu, jenž se začal prodávat o rok později. Prvním předmětem, který využíval výhod pevného a pružného vlákna, byl obyčejný zubní kartáček.

To byl ale jen začátek dlouhé a úspěšné cesty nylonu, který rychle způsobil převrat v odívání i v jiných oborech. Už v roce 1940 se například objevily "nylonky", tedy trvanlivé dámské punčochy, kterými američtí vojáci zaplavili osvobozovanou Evropu. Americká armáda ale používala nylon i pro ni poněkud tradičnějším způsobem, tedy na výrobu padáků. Tedy těch pro shazování těžkých nákladů, parašutisté totiž ještě řadu let nadále používali padáky vyrobené z tradičního hedvábí.

Právě náhrada tohoto produktu bource morušového stála u počátku vývoje umělého vlákna. Koncern DuPont tak reagoval na rostoucí ceny přírodní suroviny z Japonska. Nadaný anorganický chemik Wallace Carothers, kterého firma přetáhla z univerzitní sféry, měl na kontě již řadu dalších plastických hmot, když v roce 1934 vynalezl plně syntetické polyamidové vlákno, které mohlo směle zahájit soutěž nejen s hedvábím, ale i s vlnou a bavlnou. 

Proč se tak jmenuje?

Dodnes se přitom spekuluje o tom, proč vlastně dostal Cartohersův vynález jméno nylon. Podle jedné verze získalo vlákno název podle měst, kde se začalo vyrábět, New Yorku a Londýna. Nylon byl sice představen světu na newyorském veletrhu, Londýn ale v jeho historii nehrál žádnou roli. Zástupci DuPontu později tvrdili, že si koncovku "-on" jednoduše půjčili od anglického výrazu pro bavlnu (cotton) a "nyl-" byl náhodný libozvučný shluk písmen.

Podle jiného výkladu, který je pravda poněkud poplatný protijaponským náladám v USA po Pearl Harboru, vděčí nylon za jméno tomu, že nahradil drahé japonské hedvábí - název prý vznikl z prvních písmen slov ve větě "Now You've Lost, Old Nippon" (Teď jsi v koncích, staré Japonsko). Skutečností ale je, že Carothersovo umělé vlákno pomohlo Spojeným státům ve válečném úsilí, krom padáků se používalo i na výrobu pneumatik, pevných lan, stanů nebo plášťů do deště.

Český vklad

Už začátkem 40. let, tedy během německé okupace, vyvinul vlákno podobné nylonu i český chemik Otto Wichterle, kterého zaujaly Carothersovy práce. Jeho silon se používal k výrobě široké škály věcí, od punčoch až po lak na vlasy. "Bylo to jemné, bezbarvé vlákno, lesklé, netečné vůči kyselinám, mýdlu a potu. Ve srovnání s bavlnou mělo větší pevnost. Za mokra neztrácelo pevnost a dobře se barvilo," popisují autoři silon například v knize Česká móda 1940-1970.

Obrovské možnosti uplatnění se pak nylonu (i silonu) otevřely po válce a najdeme je prakticky všude. Carothersovo vlákno je součástí textilií, ale i bezpečnostních pásů, nábytku nebo počítačů. Ostatně také vlajka, již v roce 1969 vztyčil na Měsíci Edwin Aldrin, byla z nylonu. Světového úspěchu dosáhly také další produkty koncernu DuPont, který je dnes jedním z největších chemických kolosů světa. Miliony lidí používají každý den výrobky s teflonem, lycrou nebo kevlarem.