Spisovatel Mahler, který je vzdáleným příbuzným slavného skladatele Gustava Mahlera, se do Břevnova dostal oklikou přes Vysočinu a Vysočany. „Do Břevnova jsem se dostal takříkajíc ve zralém věku. Narodil jsem se na Vysočině, kde rostou fantastické borové lesy, jsou nádherné rybníky a celkově se mi tato poněkud rapsodická příroda otiskla do duše,“ vypráví Mahler.

„Táta, který pracoval jako kovář, dostával práci blíž a blíž Praze, a tak jsme se postupně přesunuli přes Úvaly až do Vysočan.“ V tehdy se rozvíjející pražské průmyslové čtvrti vyrůstal Mahler mezi továrními komíny a dřevěnými, dehtem natřenými ohradami.

Na Břevnov se přiženil v roce 1958. „Ta čtvrť byla tehdy samozřejmě úplně jiná než dnes. Co se nezměnilo, jsou břevnovské dominanty. Ať už jde o letohrádek Hvězda se stejnojmenným parkem nebo Břevnovský klášter, ve kterém začal duchovní život v českých zemích,“ líčí Mahler.

Na břevnovské vily vane křivoklátský vzduch

I dnešní park Ladronka na břevnovské pláni, v současné době známý především cyklistům a bruslařům, byl před padesáti lety trochu jiný. „Na Ladronce ještě byly pole a soustava barokních statků stále připomínala dobu, kdy valná část těchto realit patřila klášterům a šlechtickým rodinám,“ říká.

Břevnovské vily zachovaly svůj charakter, až na podnikatelské baroko. Oblast nad Bělohorskou ulicí ale už tehdy patřila velkým vilám. Domy se zde začaly stavět za první republiky a stavební práce neutichaly ani v době komunismu. „Právě zde, po jednotlivých vrstevnicích nad Bělohorskou ulicí, je krásně vidět, jak se baráky postupně modernizovaly,“ popisuje Mahler.

Nutné je ale podle něj zdůraznit, že i přes některé excesy se vilový charakter čtvrti dodržel vždy, a tudíž jednotlivé domy na sebe nijak netlačí. Téměř každý dům má přes tisíc metrů čtverečních velikou zahradu. „Kromě toho je tato čtvrť vyhledávána, protože převaha západního větru sem přináší čistý vzduch z křivoklátských lesů,“ dodává.

Lanovkou do práce

Věkovitá čtvrť, kterou po staletí přetvářely klíčové momenty českých dějin, učarovala spisovateli i díky „náramnému a operativnímu spojení s centrem Prahy“. „Ještě když jsme spolu s manželkou Janou byli zaměstnáni, chodili jsme do práce nejraději pěšky přes Petřín. Tam u pevnostní zdi projdete průchodem a najednou uslyšíte cvrkot Prahy. Kromě toho jsme tyto cesty z práce a do práce milovali proto, že jsme jezdili lanovkou,“ vzpomíná.

Vila Zdeňku Mahlerovi nepatřila vždy. Když se spolu s manželkou nastěhovali, bydleli v nájmu. „Patřilo to jedné paní, která žila kdesi u Bohušovic. A byla to dáma, která takříkajíc pouze vybírala nájemné. Dům chátral, až byl široko daleko nejzpustošenější.

Nakonec to dopadlo tak, že národní výbor nasadil takzvané nucené opravy a po majiteli požadoval úhradu prací. Majitelka na to nepřistoupila a rozhodla se dům prodat,“ vypráví Mahler. Zájemci o koupi domu připadali manželům Mahlerovým natolik otřesní, že s pomocí vypůjčených peněz dům ve jménu předkupního práva koupili.

Spisovatel zedníkem

„Když jsme ho koupili, byla to ruina. Já jsem měl štěstí, že v normalizačním období jsem zdrhal na svou chalupu u Máchova jezera, kterou jsem spolu s jedním zedníkem dával dohromady,“ popisuje Mahler. Po koupi břevnovského domu vpadl do zedničení znovu.

„Manželka Jana někde sehnala lešení a my jsme s tím zedníkem od Máchova jezera začali dělat celý kabát. Rozhodl jsem se, že na půdě si vybuduji trucovnu, což se mi nakonec povedlo. Čili jsem k domu a místu získal i vztah člověka, který na tom makal,“ usmívá se Mahler.

Břevnovská vila Zdeňka Mahlera je dnes už opravená zvenku i zevnitř. Byt ve druhém poschodí, který obývá společně s manželkou Janou, je čistý, vzdušný a velmi příjemný. Staré dubové podlahy jsou opraveny a na nich tu a tam leží pěkný perský koberec. Dominantou všech pokojů, snad kromě kuchyně, kde vládne „ženská ruka“, jsou knihy. Ode zdi ke zdi a od podlahy ke stropu.

Starožitný stůl v Mahlerově dolní pracovně je pokryt dalšími knihami, deníky, dopisy a rozpracovanými rukopisy. Nezbytný počítač, díky němuž si Mahler může psát se starými kamarády v zámoří, stojí v pracovně manželky Jany.

Trucovna v podkroví je zaplněna knihami a několika kubistickými obrazy od Mahlerova přítele Jana Skály. „V přízemí bydlí můj starší syn Jan společně se svou rodinou. Právě kvůli dětem jsme na zahradě postavili zapuštěný bazén. Já se v něm ale nekoupal nikdy. Je totiž studenej jako víte co,“ směje se Mahler.

Svět se zmenšuje

Dvaaosmdesátiletý Mahler přiznává, že nejraději sedí u okna na zahradu a pozoruje přírodu. „Jak stárnu, tak se mi ten svět zmenšuje. To je jev, který je obecně daný. Když jsem dělal na prezidentovi Masarykovi, zjistil jsem, že se postupem času na zámku v Lánech stáhl do jediné místnosti, která mu sloužila jako knihovna, pracovna a ložnice zároveň. Zákony stáří k něčemu podobnému dotlačí každého člověka,“ usmívá se.

„Ovšem, a to není nadsázka, základní zázraky přírody jsou k vidění i na zahradě. Nemůžu se nabažit toho, jak se zahrada a příroda proměňuje v cyklu ročních období. O tom si povídám třeba s Milošem Formanem, který sedí támhle dole v USA v Connecticutu.

Já mu vyprávím o naší třešni, která když kvete, vypadá jako nevěsta. A když zafouká západní vítr, začne sněžit a ty okvětní lístky se sypou do zahrady. Když se pak ráno probudím, tak ten strom, který byl ještě včera bílý, je najednou zelený. A na podzim se loučí tím, že to listí na poměrně krátkou dobu zezlátne, zasvítí a pak padá. To jsou teď mé zahradní radosti,“ líčí Mahler.