Italská operní hvězda Cecilia Bartoliov a francouzský dirigent Jean Christophe Spinosi při děkovačce po pražském koncertu
Foto: ČTK
Na tři hodiny se protáhl ve čtvrtek večer v pražském Rudolfinu pěvecký koncert Cecilie Bartoliová. Skončil několika přídavky, absolutním nadšením publika a dlouhým loučením.

Hvězdná italská mezzosopranistka Cecilie Bartoliová nezklamala očekávání, její vivaldiovský program byl ve čtvrtek večer v Rudolfinu uměleckou událostí, jakým se poštěstí být v Praze přítomen párkrát za život.

Muzikalita, tedy přirozený cit pro hudbu a radost z ní, k tomu temperament, mimořádná pěvecká technika, bohatství emocí, pódiová uvolněnost a to vše korunováno neokázalostí, to jsou hlavní parametry jedinečného elektrizujícího projevu této pěvkyně.

Nevelký soubor historických nástrojů Ensemble Matheus vedený francouzským houslistou a dirigentem Jeanem-Christophem Spinosim jí byl výborným, jemným, podněcujícím i chápajícím partnerem.

reklama

Cecilia Bartoli zazpívala jedenáct árií z oper benátského barokního mistra Antonia Vivaldiho - některé pěvecky virtuózní, rychlé, vášnivé, s girlandami ozdob, jiné jako dlouhodeché klidné kantilény v nejnižší možné dynamice.

Za hranice možností

Pohyblivost tohoto hlasu a jeho schopnost úchvatných ztišení i výbušnosti jedinečným způsobem překračují obvyklé hranice. Přestože se Vivaldiho opery na rozdíl od jeho instrumentálních koncertů, k nimž patří i slavné Čtvero ročních dob, dosud příliš nehrají, není to ani v nejmenším nezajímavá hudba; v takovémto podání se naopak stává naprosto strhující pokladnicí melodií, nálad a citových stavů.

Některé árie už Bartoliová má na svém dvanáct let starém vivaldiovském albu, další – bouřlivé, láskyplné i melancholické – však teď pro sebe objevila nově a představuje je na tomto krátkém turné poprvé.

„Objevují se na koncertech obecně velmi vzácně. Nelze sice zaručit, že jde o novodobé světové premiéry, ale určitě jsou to pražské premiéry,“ zaznělo na tiskové konferenci umělkyně na adresu výňatků z Vivaldiho oper.

Každá árie – ale i přidaná instrumentální čísla - byla jiná: Vivaldi na dvacet způsobů, invenční, kontaktní, mistrovský. Pěvkyně přitom naprosto nedá posluchači tušit, jaká práce je skryta za samozřejmostí, s níž střídá výrazové rejstříky a dynamiku a s níž stejně tak nesamoúčelně trylkuje, v rychlém sledu opakuje tóny nebo prolétává běhy a rozklady.

Pod diktátem vášní

Projev Cecilie Bartoliové, v Praze doposud známý jen z nahrávek, je neslýchaný. Třebaže už má pěvkyně za sebou dvě desetiletí na mezinárodní scéně, tak její hlas, pro velké úlohy romantismu a moderní hudby malý, je ale pro její repertoár barokní hudby a Mozarta, Rossiniho a Belliniho ideální. Není nijak opotřebovaný a očividné potěšení z hudby se neumenšuje.

 

A pěvkyně nemá manýry hvězdy – vystupuje upřímně a svým zpěvem primárně neoslňuje, ale předává radost. Vysvětluje to tak, že „hudba je její vášeň“ a že svou energii čerpá právě z hudby.

 

Jako dítě prý chtěla tančit flamengo, hrála na klavír a ke zpěvu se dostala spíše hrou. Matka, stejně jako otec, byla profesionální zpěvačka v Opeře v Římě a stala se tedy nakonec její první učitelkou

„Teprve postupně přišla seriózní práce, vývoj hlasu, dávkování a kontrola dechu, zdokonalování techniky… až se nakonec hlas stal neviditelným nástrojem mého vyjadřování,“ vzpomíná sólistka.

Instrumentalista podle ní usiluje o to, aby pomocí svého nástroje zpíval. Zpěvák se má naopak pokusit dosáhnout dokonalosti hudebního nástroje. Vyjadřování emocí je podle Bartoli „malování hlasem“.

Na řadě jsou kastráti

Na místě přídavků čtvrtečního koncertu se ozval Händel. A jestliže už předtím v některých číslech přišel na řadu cílený dialog zpěvu se sólovým nástrojem, s houslemi, nyní v první árii excelovala mezzosopranistka svými koloraturami a echy sladěnými s obdobně vrcholně virtuózně hraným hobojovým partem a v druhé s hobojem a trubkou.

Publikum jako jeden muž stálo a bouřilo nadšením, mávající sólistka se pak ještě několikrát vracela na pódium. V říjnu se má v Praze objevit znovu a představit virtuózní hudbu psanou v minulosti pro milované a obdivované pěvce kastráty.

Dávná historka praví, že jeden vlivný hudební manažer předpovídal mladé italské pěvkyni kvůli subtilnějšímu charakteru jejího hlasu nemožnost velké kariéry. Velmi se mýlil. Když zpěvák o svých danostech ví a přemýšlí, může se i v jejich limitech dopracovat úžasných výsledků.

Ostatně i sama pěvkyně k tomu na setkání s novináři poznamenala: Kvantita nemusí nutně znamenat kvalitu. Jí poskytované dávky zvuku by skutečně nestačily pro strhující podání Verdiho a Pucciniho hrdinek. Však se také o ně vůbec nesnaží, bylo by to pošetilé. To, čeho se drží, může však nabízet s až marnotratnou hýřivostí.