Prezident zveřejnil text, ve kterém chválí Karla Gotta za způsob, jakým se dokázal vyrovnat s pádem komunismu. Zdůraznil, že na rozdíl od jiných umělců zpěvák nikdy nechtěl po státu, aby ho z rozpočtu podporoval.

Kniha vycházející k sedmdesátinám Karla Gotta má zpěváka představit v nečekaných souvislostech, překvapit se jí ale daří hned od první stránky. Autorem předmluvy k publikaci je prezident Václav Klaus. Svůj text v pátek zveřejnil v předstihu na webu klaus.cz.

Prezident přiznává, že nepatří mezi Gottovy fanoušky, protože ho oslovuje spíš jazz než populární hudba. Přesto považuje mnohonásobného zlatého slavíka za fenomén a označuje ho za "stálici, která svítí neblednoucím jasem dodnes".

Ani poměry v komunistické společnosti, která usilovala o rovnostářství, podle Klause nezabránily Gottovi využít talent a stát se profesionálem ve svém oboru. "Pro mne je právě toto oním fenomenálním činem, který Karla Gotta odlišuje od většiny jeho generačních profesních kolegů," napsal Klaus v předmluvě knihy.

Prezident také ocenil, jak se Gott dokázal vyrovnat se změnami spojenými s pádem komunismu. Zdůraznil, že na rozdíl od jiných umělců zpěvák nikdy nechtěl po státu, aby ho z rozpočtu podporoval.

Přestože Gottovi bude 70. až v polovině července, životní jubileum oslavil už ve čtvrtek při koncertu ve vyprodané pražské O2 areně. Mezi gratulanty bylo mnoho známých osobností, vedle řady zpěváků se na pódiu objevili také  spisovatel Michal Viewegh, ministr Michael Kocáb či olympijská vítězka v hodu oštěpem Barbora Špotáková.

reklama
h2>Předmluva Václava Klause ke knize o Karlu Gottovi

Pokud lze uvěřit zprávě, že největší hvězda a navíc skutečná stálice české populární hudby slaví sedmdesáté narozeniny, je to určitě důvod k zamyšlení. Karel Gott, věren svému nadpřirozenému jménu, půl století zpívá, nahrává desky, získává jednoho „slavíka“ za druhým, plní sály doma i ve světě, vyvolává nadšení klubů svých fanoušků. Stejně dlouhou dobu nad ním intelektuální kritikové české hudební sféry ohrnují nos. 

Tento zjevný rozpor – mezi většinově sdíleným přesvědčením o zpěvákově mimořádnosti a více či méně elitářskými odsudky mnohých pozorovatelů naší hudební scény – sám o sobě dokazuje, že je Karel Gott unikátní osobností. Stal se fenoménem, který nelze odbýt tím, že se postavíme na jednu či na druhou stranu jako tomu bývá v oddělených sektorech příznivců dvou fotbalových týmů. Má smysl o něm přemýšlet. 

Protože nepatřím ani k jedné ze „stran sporu“, je to pro mne současně snazší i těžší. Mou krevní skupinou byl od mládí jazz, v minulosti i dnes spíše výlučná hudební i společenská kategorie. V populární hudbě styl spíše tvrdší než ten, který reprezentuje Karel Gott. Žánr, který on představuje, ani neobdivuji, ale ani si jej neošklivím. Beru ho na vědomí jako jev, který nejpozději od druhé poloviny minulého století neodmyslitelně patří ke kulturnímu projevu našeho civilizačního okruhu.

Karel Gott se na scéně objevil na prahu politického „tání“ závěru padesátých let, který přinášel uvolnění i do té doby pevně sešněrovaných poměrů naší kultury. Začínala éra Semaforu, pronikal k nám rock’n’roll a do této situace razantně vstoupil mladý zpěvák se skvělým hlasem i zcela novým projevem. A zdaleka to nebylo tak, že by z něj veřejnost byla od první chvíle uhranutá, dokonce si myslím, že spíše naopak. Svými písněmi a stylem bořil dosavadní uhlazený tón žánru, kterému se ještě neříkalo hudba populární, ale spíše taneční.

Pokud si dobře pamatuji, Karla Gotta jsem prvně uviděl na odpoledních čajích v kavárně Vltava. Hlavním „výtahem hvězd“ pop music tehdejší doby bylo ale určitě divadlo Semafor. Tudy prošli prakticky všichni, kdo se později stali slavnými. Také Karel Gott si zde odbyl „povinnou stáž“, ale brzy pochopil, že jeho cesta musí vést jinudy. Postavil se na vlastní nohy, a z hvězdy se stala stálice, která svítí neblednoucím jasem dodnes.

Často se mluvilo a psalo o jeho talentu, pracovitosti, disciplinovanosti. To všechno je jistě pravda a je to nezbytný předpoklad takového ojedinělého úspěchu, který překročil několik generačních příkopů a oslovil děti i vnuky rodičů, kteří ho obdivovali na počátku jeho kariéry. S lehkostí sobě vlastní před dvěma desetiletími překonal i hluboký kulturní příkop, který se v naší zemi otevřel po zhroucení komunismu, kdy vše „staré“ bylo odmítáno a kdy snaha o radikální diskontinuitu s minulým režimem poznamenala i nálady a sympatie příznivců středního proudu naší hudební scény. 

Popularity Karla Gotta se však ani tato historická událost téměř nedotkla. Filmaři plakali, že spolu se státním cenzurním dohledem ztratili i státní peníze na výrobu svých filmů a proto od nové státní reprezentace nekompromisně požadovali zvláštní statut, zvláštní pozornost a speciální hospodářské podmínky. Také vydavatelé, spisovatelé a divadelníci pokládali za vyloučené, aby se i jich naplno týkalo otevřené tržní soutěžení, které je komplementární součástí svobodných demokratických poměrů, po nichž po desetiletí volali a snad i usilovali i tito lidé. Nepokládali však za spravedlivé, aby se s konkurenčním prostředím museli vyrovnávat stejně jako každý jiný občan, jako každá jiná profese. Pokládali se totiž za cosi víc, za „rovnější mezi rovnými“. 

Velmi dobře si na tu dobu pamatuji, protože jako federální ministr financí a později i předseda vlády jsem byl vystaven ostrému lobbyistickému  tlaku těchto profesních  skupin. Když jsem se jim snažil vysvětlovat, že stejná pravidla musí platit pro všechny, přestali mě mít rádi. Svobodu sice chtěli, ale současně chtěli, aby se stát o ně staral jako v době nesvobody.

Toto Karel Gott nedělal. Se skokem do svobodných tržních poměrů se srovnal po svém. Měl tu výhodu, že na ně byl svým způsobem zvyklý celý život. V komunismu bylo sice vše pod stranickou a státní kontrolou, vše podléhalo plánu, soukromý sektor byl prakticky vymazán z povrchu zemského, ale takzvaná svobodná povolání zpěváci a další umělci „na volné noze“ v tom představovala ojedinělou výjimku. A Karel Gott toho dokázal využít.

V totalitním Československu se stal prvním představitelem show-bussinesu. Existovaly sice všechny možné Pragokoncerty a jiné státní agentury, které možnosti i zisk umělců velmi omezovaly a kontrolovaly, ale v profesionalitě Karlu Gottovi zabránit nedokázaly. 

Pro mne je právě toto oním fenomenálním činem, který Karla Gotta odlišuje od většiny jeho generačních profesních kolegů – a vlastně nejen generačních. A nejen z jeho profese. Je jasné, že komunistická éra neumožnila mnoha talentům, aby se z nich stali další Baťové. Ale Karel Gott našel a zaplnil skulinku, která něco takového v jeho oboru umožňovala. A to je mimořádné.

Ukazuje to kromě jiného na to, že lidskou kreativitu nedokáže zcela ochromit žádný, sebevíce regulovaný systém. A také, že pokud je člověk odhodlaný a jde za „svou hvězdou“ s plným nasazením, bez výmluv a naříkání, často mu i okolnosti pomohou. Jak se u nás říká: Pomoz si, a Bůh ti pomůže. To určitě platí. A nemusí být člověk právě Gott.

Václav Klaus