Umělec s neobvyklým smyslem pro výtvarnou krásu, pověstný svým smyslem pro detail. Jeden ze zakladatelů italského neorealismu a později režisér opulentních historických fresek. Filmový i divadelní klasik. Šlechtic a levičák. Otevřený bisexuál. Extravagantní osobnost. To vše byl Ital Luchino Visconti - tvůrce Posedlosti, Geparda či Smrti v Benátkách. Od jeho narození uplyne 2. listopadu 100 let.
"Nejdůležitější je, aby dílo vždy neslo pečeť osobnosti," prohlásil kdysi Visconti a nikdy se tomuto výroku nezpronevěřil. Při natáčení měl všechno předem rozmyšleno, nikdy scénu nepředělával, nikdy nepochyboval. Byl si tak jistý svou pracovní metodou, že se ani nedíval na denní práce. Promítal si je až měsíc po natáčení, kdy už se na nich nedalo nic měnit.
"Vím přesně, co chci, ale najdu to v okamžiku, kdy je to zapotřebí, nikdy to nechci vědět předem," říkával. Pečlivou pozornost věnoval autenticitě prostředí, i tomu nejmenšímu detailu kostýmů, dekorací a rekvizit. Odmítal výčitky, že by to snad se smyslem pro detail přeháněl. "Přesnost v detailech je logický, nevyhnutelný důsledek," byl přesvědčen.
Visconti se k filmu dostal poměrně pozdě, až po třicítce. Jako synek z prominentních milánských kruhů měl ale ke kultuře blízko odmalička. Mezi rodinné přátele jeho otce, vévody z Modrone, patřili mimo jiné dirigent Toscanini, skladatel Puccini nebo spisovatel D'Annunzio. Zpočátku se mladý Visconti zajímal vedle hudby, herectví a divadla zejména o chov koní.
V Paříži, kam přesídlil v roce 1936, přišlo osudové setkání s filmem. Přítelkyně Coco Chanelová ho seznámila s Jeanem Renoirem, kterému Visconti dělal asistenta na jeho Výletu do přírody. K tomuto snímku navrhl mladý Ital také kostýmy. Podílel se poté i na přípravách Renoirových slavných filmů Na dně a Velká iluze.
Do Francie odjížděl Visconti jako příslušník fašistické elity, do Itálie se - přes krátký pobyt v Hollywoodu - vrátil na počátku války jako přesvědčený marxista: "Přijal jsem všechny ideje této bouřlivé doby - doby Lidové fronty - všechny její estetické principy, a nejen estetické, také politické." Z filmařského hlediska jej nejvíce ovlivnil právě francouzský realismus reprezentovaný Renoirem, Duvivierem, Carném a dalšími.
Viscontiho debut Posedlost (1942), volně natočený podle románu Jamese Caina Pošťák vždy zvoní dvakrát, vyvolal v Itálii skandál. Film, považovaný za předvoj nastupujícího neorealismu, byl fašistickými cenzory okamžitě stažen z distribuce a promítal se až po válce. Svému tvůrci přinesl zákaz jakéhokoli filmování.
"Význam lidské bytosti, její přítomnost, je jediná věc, která je na plátně skutečně důležitá." Tato svá slova potvrdil Visconti v přelomovém hraném dokumentu o sicilských rybářích Země se chvěje (1948). Kolega Michelangelo Antonioni o snímku napsal, že "jde o intelektuální zážitek, který dospívá k poezii". Sám autor přiznal, že tímto filmem opravdu došel k realismu. Kapitolu "neorealismus" režisér uzavřel hitem Rocco a jeho bratři (1960).
V 50. letech se Visconti věnoval s velkým úspěchem i divadelní a operní režii (diva Maria Callasová jej považovala za svého učitele herectví) a tento "operní" styl až puntičkářsky dokázal přenést i na plátno. Klasikou se stala dramata Gepard (1963), Soumrak bohů (1969), Smrt v Benátkách (1971) nebo Ludwig (1972). Tyto filmy proslavily také jejich hlavní protagonisty - mimo jiné Alana Delona, Burta Lancastera nebo Viscontiho "múzu" závěrečných 12 let života - rakouského herce Helmuta Bergera.
Silný kuřák Visconti (120 cigaret denně) dokázal ještě po silném infarktu natočil v roce 1974 psychologickou studii o lidských vztazích Rodinný portrét a o dva roky později adaptaci románu Gabriela D'Annunzia Nevinný. Extravagantní umělec, jehož Salvador Dalí kdysi posměšně charakterizoval slovy "komunista milující jenom luxus", zemřel v Římě 17. března 1976. Poslední hold vzdaly filmovému aristokratovi zástupy v čele s italským prezidentem Giovannim Leonem a hercem Lancastrem.
