Od předčasné smrti brilantního novináře, básníka a politika uplyne v sobotu 150 let.

Sžíravý satirik, autor stovek epigramů, které vešly do dějin české literatury, i národní mučedník, literární kritik a bojovník za státní práva Českých zemí. Tím vším byl Karel Havlíček Borovský.


Pohřeb jednoho z nejslavnějších českých žurnalistů všech dob se stal národní manifestací, přestože za života byl trnem v oku mnohým a mnozí další se k němu v dobách jeho návratu z exilu v tyrolském Brixenu stavěli odmítavě. Úmrtí v necelých 35 letech mu vyneslo pověst mučedníka za české národní zájmy.


Karel Havlíček přijal jméno Borovský po vsi Borové u Přibyslavi (dnes Havlíčkova Borová), v níž spatřil světlo světa 29. října 1821. Mladík ze zámožné rodiny vystudoval gymnázium v Německém (nyní Havlíčkově) Brodě a filozofii v Praze. Počáteční úmysl stát se knězem jej brzy opustil a Havlíček se po svém vyloučení ze semináře v roce 1841 stal ostrým kritikem církevních poměrů a mnohdy nesmyslných požadavků:


CO JEST BŮH?
Bůh jest ryba ! Na to důvod mám:
tělo boží dovoleno nám
jako jiných vodních neviňátek
jíst a přijímati také v pátek.
Pedagogické působení v rodině profesora v carském Rusku jej oprostilo od iluzí, které byly v českém národě té doby značně rozšířené, a z původního zastánce ideje slovanské vzájemnosti se po návratu stal její kritik. Do tohoto období spadají oblíbené Epigramy, o nichž sám poznamenal: "Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral".


Kritik, novinář a politik

Havlíčkovy počátky jsou spjaty s jeho činností literárně kritickou. Ani v samém úvodu své činnosti mu nescházela později proslulá ironie, se kterou rozebral vlastenecky laděnou povídku Josefa Kajetána Tyla Poslední Čech. Kritika získala Havlíčkovi nadšené příznivce i rozhodné odpůrce. Sám postižený literát Tyl na hodnocení svého dítka reagoval opovržlivými slovy o "děcku", které jej napadá, čímž Havlíčka vyprovokoval k pronesení známého výroku: "Děckem jest - díš - obecenstvo naše. A tvé spisy, ty jsou tedy - kaše!"

Přes původně beletristické zaměření se Havlíček brzy stal uznávaným novinářem. Od roku 1846 působil v Pražských novinách a České včele, později začal vydávat vlastní Národní noviny, ve kterých podroboval ostré kritice konání rakouských úřadů i katolické církve.


MODLITBA BYROKRATŮ
V hlavě slámu, v srdci kámen
dejž nám, Bože! - "Staň se! Amen!"
Důležitou součástí Havlíčkova života byla i jeho činnost politická. Jako poslanec říšského sněmu, jímž byl zvolen v červenci 1848, se seznámil s uznávaným historikem Františkem Palackým. Přátelství s tehdy padesátiletým Palackým pomohlo Havlíčkovi v jeho další novinářské práci, k níž se vrátil poté, co se vzdal své poslanecké funkce.


"...přece zrádcem nebudu"

DEMOKRATICKÝ
Nechoď , Honzo, s pány na led:
mnohý příklad máme,
že pán sklouzne a sedlák si
za něj nohu zláme.
(Králi)
Obnovení absolutismu po roce 1848 přimělo většinu českých politiků k ukončení jejich aktivit. Na odpor se mezi málem postavil Havlíček a jeho Národní noviny, čímž si vysloužil ukončení jejich vydávání v roce 1850. Havlíček se proto s příslovečnou buldočí vytrvalostí přesunul do Kutné Hory, kde pokračoval v publikační činnosti v nově vytvořeném týdeníku Slovan. Po dlouhých, zčásti úspěšných, bojích mezi svéhlavým novinářem a policejní a soudní mašinérií zvolily rakouské úřady jednodušší cestu a v prosinci 1851 Havlíčka zatkly a internovaly v tyrolském Brixenu. Měl zde strávit dlouhé 4 roky.

Léta v Tyrolech ale rozhodně nezahubila Havlíčkova satirického ducha. Svědkem jeho nadále jiskřivého intelektu jsou autobiografické Tyrolské elegie popisující zatčení a deportaci svého autora. Dílo ovšem vzhledem k politicky nevhodnému obsahu smělo vyjít poprvé v roce 1870, kdy již byla éra absolutismu minulostí. Stejný osud - posmrtné vydávání - měl postihnout i většinu dalších Havlíčkových děl - především Krále Lávru nebo Křest svatého Vladimíra. O postoji autora k rakouským úřadům vypovídá i známý citát: "Přislibujte si mně, poroučejte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu".


ZLE, MATIČKO, ZLE!
Poctivému hrozí jenom hlad,
zloději zas jenom šibenice;
český literát
má trampot více;
jemu hrozí hlad
i šibenice.
I přes neutuchající tvůrčí aktivitu se Brixen na Havlíčkovi negativně podepsal. Do Čech - Praha mu byla nadále zapovězena a směl ji pouze krátce navštívit - si přivezl tuberkulózu, krátce před jeho příjezdem navíc zemřela jeho manželka Julie, matka Havlíčkovy dcery Zdenky. Mnozí z jeho starých známých s ním odmítali komunikovat z obavy, že by se mohli "zaplést" s rakouskými úřady.


Posmrtné adorace

Uznání se měl dočkat až po své smrti. Jeho pohřeb se - podobně jako tomu bylo u mnoha dalších podobných - stal spontánní manifestací a položil mimo jiné základ pozdějšímu kultu Havlíčka coby mučedníka za věci národní. Významnou měrou se o to zasloužila Božena Němcová, z jejíž hlavy vzešel nápad ozdobit jeho rakev trnovou korunou na znamení umučení. Není ovšem pravdou, že spisovatelka sama vložila korunu na Havlíčkovu rakev. Symbolický čin vykonal jistý Vojtěch Fingerhut, později známý pod jménem Náprstek.


Otázkou zůstává, co by na svůj mýtus řekl sám mučedník. Havlíček, který byl za svého života zatvrzelým odpůrcem a nemilosrdným kritikem hysterického "vlastenčení", by totiž čin svých přátel sotva schválil...