7. července 2005 odpálili čtyři sebevražední atentátníci v centrálním Londýně bomby v batozích. Zabili padesát dva cestujících městské hromadné dopravy a kolem sedmi stovek lidí bylo zraněno, přinejmenším sto s trvalými následky.
Tři z těchto čtyř se narodili v Británii a vyrostli v rodinách pákistánských přistěhovalců. Čtvrtý byl původem Jamajčan, který získal britské občanství a konvertoval k islámu. Jemu a jednomu dalšímu členovi skupiny nebylo ještě ani dvacet; dalšímu bylo dvacet dva a vůdci skupiny třicet. Všichni měli za sebou radikalizaci a vymývání mozků k extrémnímu fanatismu, a to nikoli v zahraničí, ale přímo v srdci Anglie, kde navštěvovali extremistické mešity a poslouchali tamní kazatele.
Během čtyřiadvaceti hodin po explozích byla zjištěna jejich totožnost a odhalena jejich bydliště v severoanglickém Leedsu a jeho okolí; všichni atentátníci hovořili do jisté míry s yorkshirským přízvukem. Vůdcem byl učitel postižených Mohammad Siddique Khan.
Při prohledávání domovů a majetku policie objevila malý poklad, o němž se rozhodla nemluvit. Byly to čtyři stvrzenky, které dokazovaly, že jeden ze dvou starších mužů nakoupil levné třípásmové mobilní telefony, jaké se dají používat téměř na celém světě, každý s předplacenou SIM kartou v hodnotě kolem dvaceti liber. Telefony byly zaplaceny hotově a ani jeden se nenašel. Policie však znala jejich čísla a nastavila poplašné mechanismy pro případ, že by někdo některý z nich uvedl do chodu.
Také se ukázalo, že Siddique Khan a jeho nejbližší společník ve skupině, mladý Paňdžábec Shehzad Tanweer, odjeli loni v listopadu do Pákistánu a strávili tam tři měsíce. Nepodařilo se zjistit, s kým se tam setkali, ovšem několik týdnů po explozích arabská televizní stanice Al-Džazíra odvysílala záběry, na nichž Siddique Khan hovoří o své plánované smrti a které byly evidentně pořízeny během jeho návštěvy v Islámábádu.
V září 2006 se navíc ukázalo, že některý z atentátníků s sebou vzal jeden ze "sněhobílých" neodhalitelných telefonů a předal jej svému instruktorovi z Al-Kajdy. (Britská policie mezitím zjistila, že nikdo z atentátníků neměl technické dovednosti na to, aby bez pokynů a pomoci dokázal bomby sestrojit.)
Ať byl oním člověkem z Al-Kajdy kdokoli, podle všeho telefon předal jako výraz úcty členovi elitního vnitřního výboru působícího kolem Usámy bin Ládina v neviditelném úkrytu v pustých horách Jižního Vazíristánu, které se táhnou podél pákistánsko-afghánské hranice západně od Péšávaru. Přístroj měl být používán pouze v krizových situacích, protože všichni agenti Al-Kajdy k mobilním telefonům přistupují s krajní nedůvěrou, ovšem dárce nemohl vědět, že britský fanatik byl natolik hloupý, že ve svém stole v Leedsu nechal stvrzenku.
Bin Ládinův vnitřní výbor se skládá ze čtyř oddělení. Ty se zabývají operacemi, financováním, propagandou a doktrínou. Každé oddělení má svého náčelníka, nad nimiž stojí jen Bin Ládin a jeho pobočník Ajmán al-Zavahrí. V září 2006 měl financování celé teroristické organizace na starosti Zavahrího egyptský krajan Tewfík al-Qur.
Z důvodů, jež vyšly najevo později, pobýval 15. září inkognito v pákistánském městě Péšávaru. Nechystal se na žádný dlouhý a nebezpečný výlet mimo horskou pevnost, ale právě se do ní z jednoho vracel. Čekal na příjezd průvodce, který ho zavede zpátky mezi vrcholy Vazíristánu a k samotnému šejkovi.
Jako ochranka mu během jeho krátkého pobytu v Péšávaru byli přiděleni čtyři místní fanatici z hnutí Taliban. Pro divoké kmeny ze severozápadních hor je typické, že neuznávají žádnou centrální vládu, a proto tito mužové byli oficiálně Pákistánci, ovšem etnicky náleželi k Vazírům. Častěji než urdštinu používali paštštinu a byli oddáni Paštunům, jichž jsou Vazírové etnickou podskupinou.
Všichni pocházeli z chudých poměrů a vzdělání se jim dostalo v extrémně orientované medrese, islámské škole, vedené wahhábovci, nejpřísnější a nejméně tolerantní sektou islámu. Neosvojili si žádné znalosti ani dovednosti, dokázali pouze odříkávat verše z Koránu, takže byli, stejně jako mnoho milionů mladých absolventů medres, prakticky nezaměstnatelní. Pokud ale dostali úkol od svého kmenového náčelníka, nasazovali život, aby ho splnili. Toho září měli chránit Egypťana středního věku, který hovořil nilotskou arabštinou, ale domluvil se také paštsky. Jeden z nich, Abdelahi, byl hrdý na svůj mobilní telefon. Bohužel měl vybitou baterii a zapomněl ji dobít.
Bylo kolem poledne. Vypravit se kvůli modlitbám do místní mešity bylo příliš nebezpečné; Al-Qur je tedy odříkal ve společnosti svých osobních strážců v jejich bytě v nejvyšším patře. Potom se střídmě najedl a uložil se ke krátkému odpočinku.
Abdelahiho bratr žil několik set kilometrů západně ve stejně fundamentalistickém městě Kvéta a jeho matka byla nemocná. Abdelahi se chtěl přeptat, jak se jí vede, a tak se bratrovi pokusil dovolat ze svého telefonu. Ať chtěl říct cokoli, bylo by to jen pár vět v moři trilionů slov, které na všech pěti kontinentech každý den proletí éterem. Jeho přístroj však nefungoval. Jeden z jeho společníků poukázal na absenci černých čárek na displeji a upozornil, že mobil je třeba dobít. Potom si Abdelahi všiml, že další telefon leží na Egypťanově kufříku v obývacím pokoji.
Přístroj byl úplně nabitý. Abdelahi v tom neviděl nic špatného, a tak vytočil bratrovo číslo a slyšel, že telefon v daleké Kvétě rytmicky vyzvání. V podzemním bludišti propojených místností, které tvoří odposlouchávací oddělení pákistánského Protiteroristického centra (CTC), se rozblikalo malé červené světélko.
Řada lidí, kteří v něm žijí, považuje Hampshire za nejkrásnější anglické hrabství. Na jeho jižním pobřeží, omývaném vodami kanálu La Manche, se rozkládá velký námořní přístav Southampton a významné loděnice v Portsmouthu. Správním centrem hrabství je historický Winchester, jemuž dominuje téměř tisíc let stará katedrála.
V samém srdci hrabství, daleko od dálnic i hlavních silnic, se nachází klidné údolí řeky Meon, na jejíchž křídových březích leží vesnice a městečka, založená starými Anglosasy.
Z jihu na sever běží jediná silnice první třídy, ovšem zbytek údolí je protkán klikatými cestami, lemovanými převislými stromy, živými ploty a loukami. Takhle kdysi vypadal venkov. Jen málo polí má více než deset akrů a ještě méně farem přes pět set. Většina farem je vybudovaná z letitých trámů, cihel a dlaždic a kolem některých stojí obrovské stodoly, nápadné svým stářím a krásou.
Muž, který seděl na vrcholu jedné takové stodoly, měl panoramatický výhled na údolí a z ptačí perspektivy mohl sledovat nejbližší, sotva kilometr a půl vzdálenou vesnici Meonstoke. Ve chvíli, kdy Abdelahi o několik časových pásem východněji uskutečnil poslední telefonát v životě, si muž na střeše otřel pot z čela a opatrně pokračoval ve snímání tašek, jež tam byly položeny před tři sta lety.
Mohl si najmout partu zkušených pokrývačů, kteří by kolem celé stodoly postavili lešení. Oprava střechy by byla rychlejší a bezpečnější, ale přišla by na daleko víc peněz. A v tom byl problém. Muž s kladivem na vytahování hřebíků byl bývalý voják, do civilu odešel po pětadvaceti letech služby a převážnou část svých úspor obětoval na splnění svého snu: chtěl si koupit místo, kterému by konečně mohl říkat domov. Proto si pořídil tuto stodolu s deseti akry půdy a cestou k nejbližší silnici a dál do vesnice.
Ne všichni vojáci však umějí zacházet s penězi a přeměna středověké stodoly ve venkovský dům a útulný domov by podle odhadů firem, jež se na podobné projekty specializují, přišla na částku, která mu vzala dech. Proto se rozhodl, že všechno udělá sám a nebude se ohlížet na čas.
Místo bylo velice idylické. Voják si představoval opravenou střechu v její někdejší nepromokavé kráse. Devadesát procent původních tašek zůstalo nepoškozených, takže je může použít znovu a zbývající desetinu dokoupí ve skladu stavebního materiálu ze starých rozebraných budov. Trámy v krovu byly stále neporušené jako v den, kdy je sekera vytvořila z dubového kmene, ovšem latě musely být sejmuty a překryty moderní krytinovou lepenkou.
V místech hluboko pod sebou, kde se na starých balících sena usazoval prach, si voják představoval obývací pokoj, kuchyň, pracovnu a halu. Věděl, že s rozvody elektřiny a vody mu budou muset pomoci odborníci, ovšem již se zapsal na Southamptonskou průmyslovou školu na večerní kurzy zedničiny, štukování, tesařiny a zasklívání.
Jednoho dne bude mít dlážděnou verandu a zahradu se zeleninou, polní cesta se změní ve štěrkovou silničku a ve starém ovocném sadu se budou pást ovce. Zatím přespával ve stanu ve výběhu pro koně, neboť mu příroda dopřála teplý sklonek léta, přepočítával výdaje a docházel k závěru, že díky trpělivosti a spoustě tvrdé práce by se svým skrovným rozpočtem mohl vystačit.
Bylo mu čtyřicet čtyři, měl olivovou pleť a černé vlasy a oči a byl štíhlý a svalnatý. A měl všeho dost. Dost pouští a džunglí, dost malárie a pijavic, dost mrazivých nocí, dost nechutného jídla a trýznivé bolesti v údech. Najde si tu nějakou práci, pořídí si labradora nebo párek Jack Russell teriérů a možná dokonce i ženu, se kterou se podělí o život.
Muž na střeše sejmul další tucet tašek, nechal si deset celých, pozůstatky rozlámaných hodil dolů a v Islámábádu blikalo červené světlo.
Přeložil Michal Prokop
O autorovi a díle
Když se britský spisovatel Frederick Forsyth (*1938) pustil do psaní svého prvního románu, už měl za sebou poměrně dobrodružný život. V mládí chtěl být toreadorem - a tak odešel do Španělska, kde studoval na univerzitě v Granadě. O dva roky později, v 19 letech, se stal nejmladším pilotem Britského královského letectva. Poté pracoval jako korespondent pro agenturu Reuters, později byl reportérem BBC. Dnes je příležitostným (a vyhledávaným) politickým komentátorem a především respektovaným autorem špionážních a politických thrillerů (světovou slávu mu přinesl už první z nich, Den pro Šakala) i brilantních povídek.
Jeho nejnovější román Afghánec, z něhož přinášíme ukázku, právě vychází v Knižním klubu. Hrdinou příběhu je Mike Martin, plukovník SAS ve výslužbě, který se má pokusit proniknout přímo mezi vůdce arabských teroristů. Bude to nejnebezpečnější mise jeho života...
Snímek AP
