Když sedmasedmdesátiletému Zahrádkovi navrhli lidé z občanského sdružení Památník Hartmanice, aby s nimi po šesti desetiletích prošel svou třicetikilometrovou převaděčskou trasu a nechal se točit kamerou pro expozici v hartmanické Horské synagoze, neváhal ani okamžik. "Musíme pořád mluvit o těch hrůzách, dokud jsme na živu," svěřil se mi cestou. "Zvlášť když se ti blbci komunistický, kteří všude ve světě zkrachovali, tady pořád roztahujou a natřásají." 
Vlk s hubou zašitou
Na převaděčskou pouť vyrážíme časně ráno z Hartmanic. Čeká nás víc než deset hodin pochodu přes šumavské hvozdy, ostrý výstup na vrchol Poledníku, výpad k hraničnímu přechodu do Bavor a ústup zpátky do vnitrozemí.
"Za světla to bude hračka," prohlašuje Zahrádka. "Ale tenkrát jsme vždycky vyráželi za soumraku, obcházeli Hartmanice a pak už se prodírali hustou tmou. Nikdo nemluvil. Jen občas jsem blikl na kompas, jestli držíme azimut 240."
Poprvé převáděl František Zahrádka přes hranici devatenáctého ledna 1949. Vedl tři muže, mezi nimiž byl i jeho bratr Luděk, který vstoupil do cizinecké legie. Terén znal dokonale. Křížem krážem ho prochodil se skautským oddílem, v jehož čele stál svého času i literát Karel Pecka.
"Hned po únorovém převratu nás Pecka zapojil do akcí odbojové skupiny "Za pravdu"," vypráví František. "Tiskli jsme a rozšiřovali letáky s texty, které měly lidi vyburcovat k odvaze. Dodnes si pamatuji třeba: "Z Moskvy se ozývá vytí krvelačného vlka, ale je to vlk s hubou zašitou atlantickým paktem."
Peckova skupina na Františka Zahrádku napojovala uprchlíky, kteří se skautům svěřovali do rukou s velkou úlevou. Měli jistotu, že tak nepadnou do rukou loupežným zabijákům nebo provokatérům Státní bezpečnosti, kteří se již tehdy objevovali mezi nezištnými převaděči.
Ve stejné době jako Zahrádka působila na Sušicku odbojová a převaděčská skupina Josefa Rejška. Také na blízkých Knížecích pláních byly hájenky a penziony, roztroušené často jen pár desítek metrů od hranic, odrazovým můstkem pro emigranty i průchozí stanicí pro kurýry.
Kluci z 10. skautského oddílu si ale zvolili trasu ležící mimo hlavní převaděčské stezky. "My jsme byli sólisti, o jiné odbojové skupiny jsme se nezajímali," říká Zahrádka. "Pro nás to bylo naplnění klukovských ideálů: postavit se jako chlap proti zlu, násilí, nespravedlnosti. Mým největším vzorem byli západní letci. Nikdy nezapomenu na přílet naší 312. stíhací perutě z Anglie, kterou jsme vítali v Českých Budějovicích. Měl jsem pocit, jako by se z nebes snášeli blaničtí rytíři."
Nemoc jsme přešli řádně 
Asi po hodině mírnějšího stoupání z Hartmanic docházíme k říčce Křemelná, protékající bývalým vojenským prostorem Dobrá voda. Tehdy se po obou jejích březích rozkládala vesnice Stodůlky, jejíž katastr patřil k největším v republice. Když tu skauti převáděli první utečence, vojáci už civilní obyvatelstvo vystěhovali.
"V tom chaosu, neustálém pohybu vojsk, jsme se dobře ztratili, vojáci to tady ještě moc neznali," říká Zahrádka. "Pořídil jsem si vojenskou uniformu bez hodností, a když jsem za svítání při návratu z čáry někoho potkal, myslel si, že jsem kontráš."
Větší nebezpečí číhalo nad řekou v okolí vesnice Velký Bor, kterou vojáci ještě nestačili vysídlit. Dosud zde žili Rusíni, Maďaři, ale i přivandrovalci, kterým KSČ přidělovala za vstup do strany baráky po sudetských Němcích. Tihle dobrodruzi spolupracovali s pohraničníky a pořádali hon na lidi prchající přes hranice. Ale ani novousedlíci se nevyznali v tajemstvích neprostupných lesů jako Zahrádka.
"Spíš mě vyváděli z míry někteří moji klienti," usmívá se František. "Dovedl jsem třeba ke hranici skupinu skautů z Českomoravské vysočiny. A ukázal jim, kudy mají pokračovat do Zwiesselu. Za chvíli začali troubit večerku na znamení, že jsou v bezpečí. A já se měl po tom-hle kraválu vracet. Také jsem převedl obchodníka, který do naší hospody v Českých Budějovicích poslal pohled, na němž stálo: "Nemoc jsme přešli s Frantou řádně." Každý si mohl domyslet, co to znamená."
Zřejmě tehdy se Františkovi rodiče dozvěděli, co syn dělá na výpravách do šumavských hvozdů. Nikdy se ale na nic neptali. "Táta byl starý legionář - masarykovec. A máma za války pomáhala ukrývat nějakého ruského zajatce. Když jsme se v létě 1944 vrátili s bráchou z chmelu, našli jsme zapečetěný byt, protože mámu i tátu zatklo gestapo. Půl roku jsme tam žili na vlastní pěst."
Obsluhovali mne banderovci
Procházíme holou plání, jež tady zbyla po Velkém Boru, který vojáci stejně jako Stodůlky rozstříleli na padrť. Teď nás čeká 
nejstrmější část cesty - výstup na Poledník, na který vodíval František uprchlíky starou pašeráckou stezkou. Co se mu honilo hlavou, když se blížil k hranici, kde už pohraničníci pálili po všem, co se šustlo?
"Když může z temného lesa kdykoliv přiletět kulka, moc nešpekulujete," říká Zahrádka. "V červenci 1949 jsem tudy převáděl osm bývalých důstojníků RAF, těch mých hrdinů. Už měli zakázaný přístup na letiště, aby nemohli uletět na Západ. Byli jsme pár set metrů od hranic, když se za námi strhla přestřelka kvůli jiné skupině. Musel jsem s nimi pokračovat dál. Tak jsem to vzal až do Straubingu, kde sídlila americká zpravodajská ústředna."
Tady se poznal s americkým důstojníkem Zoltánem, který byl původem Maďar a před válkou studoval na lesnické škole v Písku. Rychle se dohodli, že František bude pro Američany pracovat. Slíbil Zoltymu, jak mu začal říkat, že vyhledá a přivede důstojníka, který bude ochotný plnit v Československu výzvědné úkoly.
"Ve Straubingu jsem tenkrát strávil několik dní," vypráví Zahrádka. "Přespával jsem v budově na letišti. Přistála tam s firemním letounem profesionální pilotka Baťových závodů, která ze Zlína ulétla i s jedním z ředitelů. Na jídlo jsem chodil do důstojnické jídelny, kde byly na stěně portréty padlých amerických letců a obsluhovali nás tam banderovci."
Když se František vracel po své první návštěvě Straubingu do Čech, jen kousek od Poledníku málem vběhl do náruče dvěma pohraničníkům se psem. Na poslední chvíli skočil do kráteru, jenž tam zbyl po křižovatce, kterou vojáci vyhodili do povětří. Stačil zahrabat svoji pistoli, čokoládu a žvýkačky, jež dostal od Američanů, než přiběhl pes.
"Ležel jsem bez hnutí, dlouho mne očuchával a pak odběhl. To zvíře bylo cvičené na pohyb. Ale musel jsem v díře trčet do rána. Teprve za rozednění jsem spatřil postavy vojáků, sestupující do údolí. Poprvé jsem se vracel ze své mise za plného světla. Prošel jsem suverénně Stodůlkami. Což bylo menší riziko, než kdybych se někde plížil."
Smyčka se stahuje
Ani ne za měsíc přivedl František k Zoltánovi důstojníka Sylvestra Müllera, který za války sloužil jako letecký mechanik u naší perutě v Anglii. Dohodli se, že bude dodávat zprávy o situaci v Československé armádě, vojenských cvičeních, o rozmístění jednotek nebo radarů. Müller svoje hlášení předával Františkovi, který je nosil Američanům.
Kromě toho Zahrádka opatřoval americké rozvědce falešné legitimace KSČ. Vyrobil i jednu pro sebe. To bude mít absurdní dohru po roce 1989, když vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, v němž političtí vězni poznají dávného udavače, pomluví Zahrádku, že v sedmačtyřicátém vstoupil do KSČ a verboval do ní i další.
Když byl ve Straubingu podruhé s Müllerem, potkali důstojníka, kterého Sylvestr již dlouho podezíral ze špiclování pro komunistickou rozvědku. Museli počítat s tím, že jsou prozrazeni. Dohadovali se, jestli se mají vracet. Tehdy Sylvestr řekl Františkovi: "Jsme přece vojáci, nesmíme kapitulovat."
"Žádný voják jsem nebyl, ale dělalo mi dobře, že mě takový hrdina počítá za svého druha," usmívá se Zahrádka. "Pak jsem ale dostal za úkol převést přes hranice tajemníka litoměřického biskupa doktora Hofírka. Když nedorazil na sraz, bylo mi jasné, že smyčka se stahuje."
Chystal se k útěku. Od mámy dostal na cestu tři kartony startek. Představoval si, že v Rakousku změní identitu a bude pracovat pro Američany jako agent-chodec.
Devatenáctého září 1949 získal výuční list radiomechanika. V tentýž den vtrhli do bytu Zahrádkových vojáci. Našli u Františka nejen pistoli, ale i čtyři listy, hustě popsané Müllerovými zprávami.
"U soudu mě obvinili jako placeného agenta. Prokurátor generál Vaněk tvrdil, že jsem musel od Američanů dostávat hodně peněz na dopravu. Tehdy jsem vstal a řekl: "Chtěl bych ubezpečit pana generála, že se hluboce mýlí. Mám cestování zdarma, neboť můj otec je železničář." I předsedovi soudu zacukaly koutky úst."
František se při výsleších snažil stáhnout co nejvíce obvinění na sebe. Dobře věděl, že jako mladistvý nemůže být odsouzen k trestu smrti. Možná i to zachránilo život Sylvestru Müllerovi, který nakonec dostal doživotí. Devatenáctiletý František Zahrádka vyfasoval dvacet let.
"Len by žrali."
Těsně pod vrcholem Poledníku uhýbáme na pokyn Františka k bavorské hranici. Orkán Kyril, který tady zporážel stromy lehce, jak párátka, úplně změnil krajinu. Stezka, linoucí se od nepaměti k hraničnímu patníku číslo 16, přestala existovat.
Pozoruji Františka, jak se po dvaceti kilometrech náročného stoupání křepce a bez zadýchání prodírá mezi staletými velikány, vyvrácenými z kořenů. Přemýšlím, co asi cítil, když jemu komunisté vyvrátili z kořenů život, rozmetali naděje, pohřbili mladistvé vyhlídky. Co prožíval při představě, že ho čeká tolik let kriminálu, kolik let byl dosud na světě?
"Tehdy jsem si říkal - rok nebo dvacet, to je úplně jedno," tvrdí Zahrádka. "Byli jsme přesvědčeni, že sovětské rozpínání do střední Evropy během několika měsíců vyvolá světový konflikt, který Rusové projedou. Jenže oni potom obrátili svůj tlak na východ, do Koreje, Vietnamu. A já zkejsnul v lágrech a myslel už jen jenom na to, jak přežít."
Po dvou letech samovazby na Borech ho převezli do pracovního tábora Nikolaj na Jáchymovsku. Den co den, včetně sobot a nedělí, škobrtal v řadě vězňů svázaných jedním provazem k uranovým šachtám, k věži smrti, kde se drtila uranová ruda, jejíž radioaktivita zase drtila zdraví muklů.
"I po práci nás hnali na několikahodinové nástupy. Jednou jsem zanadával a musel jsem se hlásit u bachaře, kterého jsme přezdívali "Len by žrali." S oblibou na nás totiž hulákal: "Len by žrali, srali a čakali na prevrat." Ale vyklouzl jsem z průšvihu tím, že jsem mu spravil jeho rádio."
Právě tady se zúčastnil monstrózního pokusu o útěk, při němž spojili síly političtí vězni s kriminálníky. "Celé to zorganizoval kasař Honza Fiala. Na tři směny jsme nepřetržitě kopali podzemní chodbu ze čtvrtého baráku. Střídali jsme se - dvě party z obyčejných trestanců a jedna z politickejch. Když to prasklo, kriminálníci vzali na všechno sebe."
V lágrech se brzy sešel i s pozatýkanými komunisty. "Nikdy jsem nepochopil tu jejich neuvěřitelnou zaslepenost," kroutí hlavou. "V příbramském táboře nucených prací Vojna jsem byl s Edou Goldstückerem, Vavrem Hajdů a dalšími, kteří tvrdili, že je strana jen zkouší, že je chce utrpením zocelit, aby byli zralí pro vysoké funkce. Vězňové jim odpovídali: "No, ty vole, toho Slánskýho si teda na tý šibenici pěkně zprubli."
František vzpomíná na mukly, kteří, když šel kolem nich spoluvězeň - komunista, zapředli mezi sebou hovor: "Člověče, za co vlastně toho Slánskýho pověsili?" "Za krk, ty vole," zněla odpověď.
Hodně přátel měl Zahrádka mezi knězi, kterých v Jáchymově bylo jen v době, kdy tam seděl, přes osmdesát. Jakmile se ho ale snažili obracet na víru, odpovídal, že kdyby byl Bůh, tak tohle peklo nedopustí.
"A vidíte, dneska chodím do kostela," prozrazuje mi Zahrádka, zatímco zdoláváme poslední "zarubané" desítky metrů k bavorské hranici. "Moje žena, která umřela před třemi lety, byla hluboce nábožensky založená, její otec byl kostelník."
Čtyřicet dní v minus dvaceti
V roce 1956 zkrátil prezident Zápotocký trest Zahrádkovi na třináct let poté, co se na něj obrátila Františkova maminka. Protože už si sedm roků odseděl, měl právo požádat o prominutí druhé půlky trestu.
Tehdy ho odvezli na velitelství jáchymovského tábora a nutili ho podepsat spolupráci s tajnou policií. "Je léto, do Vánoc můžete být doma," řekl mu velitel.
"Když jsem odmítl, zavřeli mne do cely a přikázali, ať sepíšu svůj postoj k jejich návrhu. Napsal jsem, že již jednou jsem se zavázal ke spolupráci s cizí velmocí a dostal dvacet let. A nehodlám to opakovat," říká Zahrádka.
Když se vrátil na vězeňskou celu, udělali u něj prohlídku, při níž dozorci "našli" výbušniny. Obvinili ho, že se chtěl s jejich pomocí pokusit o útěk. "Čtyřicet dní jsem strávil v táborové věznici, kde bylo dvacet stupňů mrazu. Dostával jsem jen dvacet deka chleba na den a jednou za tři dny teplé jídlo. To všechno jenom proto, aby mě nemuseli pustit v polovině trestu domů."
Za mřížemi nakonec zůstal plných třináct let. Poslední rok a půl seděl na Pankráci, kde ho vyšetřovali, jestli nechtěl z lágru navázat spojení s kapitalistickou cizinou. Měl k tomu použít vysokofrekvenční zařízení pro signalizaci mezi strojovnou a fárací klecí, které sestrojil na Bytízu, kde ho s úspěchem zavedli.
Z vězení vyšel třetího září 1962. Velitel pankrácké věznice mu do propouštěcích papírů napsal: "Trest dosud nesplnil výchovný účel, jmenovaný nikdy neprojevil názor, že nejednal správně. A ani dnes neprojevuje změnu ve svých názorech."
Když se ocitl na svobodě, neměl kam jít. Maminka umřela v roce 1956, táta o rok později. Také proto přijal nabídku mistrů z Bytízu, aby dál pracoval v uranových dolech jako elektrikář. V Příbrami pak potkával své bývalé dozorce, ale nikdy se nestalo, že by některý z nich projevil stín lítosti. "Naopak, když jsem byl někde na zábavě, hned si přisedli a začali provokovat. Dělali všechno pro to, aby mě znovu dostali."
Závrať u kamene 
Stojíme u cíle své cesty - hraničního patníku číslo šestnáct. František s neskrývaným pohnutím obhlíží ten kus kamene, který tady zůstal jako němý svědek jeho zápasu. Právě tady zažíval pocity až závratného štěstí, že zase několika zoufalým běžencům, kteří svěřili svůj osud do jeho rukou, pomohl uniknout z pasti. Z té pasti, v níž nakonec sám uvízl.
"Ani v těch nejkrušnějších chvílích jsem ničeho nelitoval," říká rozhodně. "Celý život mi pomáhalo vědomí, že jsem dělal spravedlivou věc. Že bylo mou povinností pomáhat lidem, kteří za nás za války nasazovali život a po únoru 1948 se dočkali jen ponížení a pronásledování."
Až na zpáteční cestě do Hartmanic mi vypráví o své současné práci předsedy příbramské organizace Konfederace politických vězňů a ředitele Muzea třetího odboje v Příbrami. O anabázi, kterou političtí vězni museli postoupit při prosazování památníku Vojna, kde dohlížel, aby kopie lágru nucených prací byla co nejvěrnější. O svojí ženě, kterou si vzal tři roky po svém propuštění. Ale také o vášni pro plachtění, jíž dodnes holduje na Slapech.
"Pořád ale myslím na to, co životů, utrpení, rozbitých rodin, zničeného zdraví to stálo, abychom se dožili svobody," říká mi při loučení. "A když teď vidím, kolik lidí kope tu svoji svobodu do zadku a nejdou třeba k volbám, popadá mě vztek a někdy i pocity marnosti."
Snímky HN - Jan Šilpoch: Patník číslo šestnáct: Odtud měli zoufalí běženci, kteří svěřili svůj osud do rukou Františka Zahrádky, už jen krok ke svobodě; "Říčku Křemelnou jsme museli vždycky přebrodit, na mostě se to hemžilo vojáky, kteří se zabydlovali v prostoru Dobré Vody," líčí František Zahrádka; "To je pohnutý místo", říká František, když narazíme na pruh, kudy se od roku 1953 do nedohledna táhly neprostupné hraniční zátarasy; Po roce 1989 byl František Zahrádka jedním z těch, kdo přes nechuť mnohých politiků prosadili vybudování památníku Vojna, který je přesnou kopií pracovního tábora u Příbrami.
