Ondřej Neff
Chyba počítače

Do školy jsem měl nastoupit v pondělí 1. září 2014, do první třídy základní školy v Praze 16, Chlumského ulice 15, učebna číslo 4 v přízemí budovy B. Výměr o nástupu povinné školní docházky jsem dostal v obávané úřední obálce s červeným pruhem. Stálo tam ještě, že se nelze odvolat a neuposlechnutí je pokutováno dvěma sty padesáti tisíci korunami, přičemž nezaplacení je vymáháno exekuční cestou.

"To je chyba počítače. Musíš nastoupit, jinak ti exekutor zabaví auto. Nebyl bys první, komu se to stalo," radil mi přítel Jirka Knébl.

Prvního září jsem se tedy dostavil do školy v Chlumského ulici. Přivítal mě sám pan ředitel a odvedl mě stranou od štěbetajícího hejna prvňáčků.

"Je mi to strašně trapné, pane doktore, ale nedá se nic dělat, do školy musíte. Je to povinné, víte..."

"Ale já do školy chodil, dvanáct let plus pět let vysoké!"

"Ale počítač to neví," smutně se usmál. "Posadím vás do poslední lavice. Děti by přes vás neviděly. Chápu, že jste rozmrzelý, ale uvidíte, že zapadnete do kolektivu a najdete nové přátele. A zítra, prosím, si přineste tašku na učebnice, mýdlo a ručník a v pytlíku cvičky."

Takže jsem zase začal chodit do školy. Naše hodná paní učitelka Mařáková mě poprosila, abych si pod lavicí nečetl, že na to děti poukazují. Měl jsem potíže se psaním, těžké bylo velké I a hlavně to obávané písmeno malé ef. To se dnes píše úplně jinak, než jsem zvyklý. Děti byly v prvních dnech hodné, ale pak se to změnilo. Vůdcem třídy se stal jistý Trachta a ten proti mně, brejlatému plešounovi, vyvolal šikanu. Napínáček na sedátku, mrtvá myš v pytlíku na cvičky a namazaný krajíc vražený do sešitu prvouky, to vše jsem musel snášet skoro denně.

Stěžoval jsem si panu řediteli. Už nebyl tak vlídný jako prvního dne.

"Měl byste se víc snažit zapadnout do kolektivu, pane doktore. Jsou to citlivé děti a už tu mám několik stížností od rodičů. Velice nerad bych proti vám použil kázeňské prostředky."

Nakonec jsem dostal v obálce s červeným pruhem předvolání na školský odbor. Měl jsem se dostavit k referentce Jarolímkové. Přijala mě zachmuřená, dokonce poněkud nasupená mladá žena. Musel jsem podepsat poučení, načež mi sdělila, že s okamžitou platností musím přestat docházet do první třídy základní školy v Praze 16, Chlumského ulice 15, kde bylo kvůli mně zřízeno nadlimitní školní místo. Vzniklou škodu ve výši 250 tisíc korun jsem povinen nahradit převodem na účet České národní banky 07235618/0710, variabilní symbol 9816.

"Co znamená variabilní symbol 9816?"

"Náhrada škody zaviněná občanskou nedbalostí."

"Vymahatelná exekučně?"

"Ovšem," odpověděla, poněkud překvapena, že se ptám na takovou samozřejmost.
Sáhl jsem tedy na úspory, které mám na koupi nového auta, to staré mi už odchází. Stěžoval jsem si příteli Knéblovi.

"Takže ty jsi zaplatil? S tebou je to těžké."

"Kdybych nezaplatil, zabavili by mi auto. Možná i ledničku."

"To určitě, ale měl bys prostor pro soudní spor. Zaplacením sis to ztížil, protože jsi tím uznal vinu. No, poraď se s právníkem."

Sháněl jsem se po panu doktoru Mejzlíkovi, už několikrát mi pomohl v obtížné situaci. V kanceláři mi řekli, že odcestoval.

Nelhali.

Chybou počítače ho povolali jako řidiče terénního vozidla Humvee 7. mechanizované brigády AČR v rámci 3. kontingentu rekonstrukčního týmu v afghánské provincii Lógar.

Kdyby nebyl nastoupil, považovali by ho za dezertéra a podle paragrafu 67 zákona o vojenském kázeňském a kárném právu číslo 192/1947 Sb. mu hrozil trest smrti zastřelením za úsvitu.

Ondřej Neff
(* 1945)

Spisovatel, novinář a publicista. Jako autor se podílel na řadě sbírek českých sci-fi povídek, které vycházely již od počátku osmdesátých let, sám napsal řadu sci-fi románů. Má na svém kontě knihy pro mládež, scénáře ke komiksům Káji Saudka, převyprávěl několik klasických verneovek. O Julesi Vernovi napsal také faktografickou knihu, několik publikací věnoval dějinám české sci-fi. Vede internetový deník Neviditelný pes.

Miloš Gašparec
(* 1972)

Slovenský architekt a výtvarník. V Česku je známý jako spoluautor komiksu Hana a Hana.

Tobiáš Jirous
Tajemství prasečáku

Prázdniny skončily a já se rozhlížel po své nové třídě. Seděl jsem u okna. Po levé ruce exkluzivní pohled na odkvetlé záhony školního dvorku, po pravé - trojdílná tabule s houbou. Zářijové slunce olízlo Husákovy brýle nad umyvadlem. Jediný černý prvek v kompozici matných šedých tónů se nabodl na reflektor. Nevím, co jsem čekal, že se stane, protože se nestalo vůbec nic. Jako by to ani nebyl portrét člověka, ale fotka šutru nebo kusu betonu, u kterého se nepředpokládá, že by se mohl narovnat, otočit a podívat se přímo do oka objektivu. Snažil jsem si představit, jak dělá něco zvláštního, třeba jak se vyhoupne do sedla argentinské lamy a do úst si strčí párek. Nešlo to.

A za to, za to za všechno jsem ho strašně nenáviděl. To kvůli němu jsem musel sedět v téhle zapadlé třídě, s divnou učitelkou s ještě divnějším účesem, se spolužáky, kteří se všichni pravděpodobně jmenují Jarda. Bylo to osobní.

Můj novej domov byla v podstatě jen kuchyň v patře nad chlívkem. Prkna podlahy někdo narychlo natřel emailem ještě před naším nastěhováním. Mělo to vypadat jako nové, ale zůstalo to jen ošklivé. U stropu mléčná žárovka. Stůl, gauč, kamna, telka. Několik židlí s pozůstatkem rákosového výpletu. Kdybych byl jako naše kočka, mohl jsem vyskočit na parapet a druhým skokem se odrazit do zahrady. Zahrady, která by se celá i s okapem vešla na korbu náklaďáku. Kolik je hodin? Přelétl jsem pohledem hřbety knih na poličce nad gaučem, přesně na středu byl totiž budík ve tvaru kopacího míče. Žlutý. Knih bylo 15.

Studené ráno na začátku září před více než pětadvaceti lety. Mám půlhodinu na uvaření čaje, namazání chleba, záchod, musím stihnout autobus, pět minut na zastávku, když nebudu stíhat, můžu běžet a dvě minuty ušetřit. Autobus do školy nikdy nejede přesně. S tím nikdy je třeba počítat. Neomluvená hodina je průser, dvě jsou už na důtku, tři, jakože TŘI zameškané hodiny - dvojka z chování. Mohl bych jet stopem, není to daleko, teoreticky jen pět kilometrů, ale jsem v jižních Čechách, lidi se tady chovají jinak. Chvilku vám trvá to pochopit. Potkáte někoho na ulici, pozdravíte ho, nezvedne hlavu, naopak přidá do kroku. Pokud už někoho přinutíte mluvit, mluví tak tiše, že mu stejně nic nerozumíte.

Procházíte krajinou a po pár kilometrech si všimnete, že ani jedna vesnice nestojí na kopci, všechna ta stavení jsou přikrčená k svahům nebo vyplňují nějaký ďolík, jako by se tu obyvatelstvo chtělo zavrtat do země. Blíž peklu.

Naše stěhování na vesnici bylo z praktických důvodů naplánované na léto. Hrozně jsem se těšil. Jako každé dítě, i já si chtěl o prázdninách především hrát. Kdo by si ale hrál s dítětem z prokleté Prahy? První týdny si mě nikdo ani nevšimnul. Tehdy jsem ještě netušil, že za těch pár týdnů vyplněných přemítáním o své zbytečnosti (vesničan by řekl - nudou) budu vděčný. Klid prorazil kámen. Tedy skoro. Tabulka okna se roztřásla, ale nevysypala. Já na tom byl hůř, děsně jsem se vylekal. Vzkaz byl stručný. Pojď ven, hajzle! Odpověděl jsem pro jistotu rychle, ale bohužel i zbrkle, ani nevím, zda jsem tou vzduchovkou na tu dálku někoho pořádně trefil, každopádně obléhaní hradu začalo. Co mě venku čeká, bylo jasné a s každým dalším dnem to pravděpodobně nebude o nic lepší...

Uvažoval jsem. Čas do konce prázdnin není guma do trenýrek, a tak jsem poslední týden srpna vyšel s rukama nad hlavou před dům. Bylo jich asi deset. Hrubým odhadem. V mžiku jsem ležel na břiše. Nemělo cenu se bránit, natožpak je počítat. Stejně by si každej kopnul.

Kdo by čekal, že čistá, iracionální nenávist vůči mně dál pokračovala, bude asi zklamán.
Vesnické děti takhle neuvažují. Dát nebo dostat do držky je tu běžnější než chleba se sádlem. A tak hned na druhý den mě celá parta slavnostně pozvala do prasečáku. Co tam budeme dělat? Uvidíš. Proč sbíráte ty šutry? Neptej se furt a pár si jich taky vem.

Tajemství velkého prasečáku se skrývalo až na jeho samotném konci, v místě, kam se svážela uhynulá těla. Vidíš je, vidíš je, svině? Kývnul jsem hlavou, protože na možnost zavřít oči a nevnímat bylo příliš pozdě. Prasata nebyla sama. Žraly je krysy. Bylo jich tolik, že se každý šutr do nějakého kmitajícího ocásku trefil.

Tobiáš Jirous
(* 1972)

Literát, výtvarník, herec a hudebník. Vyšla mu kniha povídek Počkej na mě, Valentýne, novela Než vodopády spadnou a tři básnické sbírky (Slova pro bílý papír, Zakončený deník a Noční můry noční můry). Jako hudebník hrál například ve skupině DG 307, jako herec ve filmech Cabriolet, Toyen nebo Alois Nebel.

Luděk Bárta
(* 1961)

Grafik, ilustrátor a moviemaker. Ilustroval řadu knih - od pohádek až po jazykové učebnice - a časopisů, od magazínu Dnes po Mateřídoušku. Je tvůrcem animovaných filmů a televizních spotů.

Miloš Urban
Nejdelší rok

Konec byl z prázdnin vůbec nejlepší, ten poslední týden, co se už nikam nejelo a jenom jsme se povalovali a povlávali s babím létem, ticho před bouří, klid před stresem. Nové oblečení, když se dalo sehnat z Tuzexu, botky z východního Německa. Čtení Rychlých šípů, už popadesáté, svištění na kole horem kolem Imperialu až dozadu za Vary, někam k tenisovým kurtům, už nebylo vedro, slunce hladilo záda a ramena, poklepalo paprsky na rozloučenou. Večer mírná nervozita, pořád ještě prázdninový režim, spát až v půl jedenácté, za týden bude hůř, chvíle před usnutím se protáhnou z pár minut na dvě hodiny, ráno pak vstávat v půl sedmé.

Přijde pondělí. Většinou neprší, naopak, léto se zlomyslně pošklebuje před školou.

Připloužit se v přízračném světle na plácek a připadat si jako plastová postavička ve skleněném těžítku, je tam ta škola, ZDŠ A. Zápotockého s obludně růžovou omítkou, a před ní staré známé obličeje i pár nových, kluci vytáhlejší, holky prsatější. Tamhle jsou grázlové, těm se vyhnout, stejně je zajímavé, jak neomylně drží pospolu a jak jsou tady brzo. A tyhle dospěle vypadající holky, jež přišly zakřiknuté, se teď něčemu hystericky smějí, asi se v jejich životě přes prázdniny něco změnilo, zatímco u mě je všechno při starém.

A zas noví prvňáci, někteří nervní a jiní natěšení, proč sem vůbec lezou? Protože musí, vzdělávací vojnou povinní.

Tak tedy dovnitř, chladná vlhkost podlahy a lehký pach dezinfekce, otrávený školník s mopem, bohužel pořád ten samý, co prý zapůjčí žáku klíček od plechové skřínky, kde se dají nechávat učebnice a kterých je pořád tak málo. Za flašku.

Smrad šaten zůstává v paměti, nyní se nekoná, je pěkně vyvětráno, ale za týden bude hůř. Už jenom z té představy se svírá žaludek a začíná bolet hlava.

Hlava, která ještě hůř pojme učivo z matematiky, té ďábelské hry pro vyvolené, mezi něž nepatřím a nikdy nebudu. Zase ty trojky a čtyřky, nedejbůh pětky, schovat se před zkoušením, zapadnout do lavice a nejlépe vysublimovat, být tam i nebýt, existovat jen jako jméno v třídnici a snít si zatím příběhy o milejších holkách a hezčích budovách, o anténách do vesmíru, kde nikdo s nikým nesoutěží, nikoho neponižuje a nikomu nepodráží nohu.

Nejdelší rok má deset měsíců. A je teprve den prvý, teď jako před lety.

Miloš Urban
(* 1967)

Spisovatel, dramatik, překladatel. Držitel ceny Magnesia Litera za román Hastrman. Mimo jiné napsal i romány Sedmikostelí, Stín katedrály, Lord Mord nebo Santiniho jazyk. Posledně zmíněná kniha byla i zfilmována. Několik jeho románů a povídek se dočkalo cizojazyčných vydání, román Sedmikostelí byl přeložen do více než deseti jazyků. Miloš Urban je sám oceňovaným překladatelem z angličtiny (např. Julian Barnes, Chaim Potok, Isaac Bashevis Singer).

Marek Douša
(* 1962)

Výtvarník a žurnalista. Spoluzakladatel humoristického časopisu Sorry. Dlouhodobý kreslíř vtipů a ilustrátor časopisu Reflex.

Petra Soukupová
Jablko

Sem u babičky a u dědy, je poslední tejden prázdnin. Odvezli mě sem rodiče, prej abych tu pomohl, ale spíš myslim, že si chce mamka odpočinout. Budu mít bráchu, a mámě je furt špatně. Musím na ni bejt hodnej, říká táta. Musim jim teď víc pomáhat, musim bejt hodnej a nepřidělávat problémy. Tady nemusím nic. Jenom pomáhat sbírat jablka. Teď je ten správnej čas. Jabloňovej sad, že když běžím naplno, sprintem, tak ho celej neproběhnu, dřív mi dojdou síly.

Sbíráme s dědou, třídíme do beden. Babička dělá štrůdl, jabkovej koláč, jabkovej kompot, ten mám rád, jabkový pyré, což je jako přesnídávka. Suší plátky jablek v troubě. K svačině na talířku rozčtvrcený jabka. V domě to voní jabkama. Děda v dílně dělá mošt a jabkovici. Ta nevoní.

Jdu jednou v sadu, jedna jabloň vedle druhý, na každý mraky jablek, pod stromama taky, jak jdu, jedno jablíčko mi spadne na záda. Bouchne mě do ramena, ale nevadí mi to. Připadá mi to takový, jako kdybysme s jabkem byli spojenci. Třeba ještě sme. Dneska ale už ne. Dneska bych se začal bát.

Vezmu si z kůlny kolo a jedu pro Katku. Katka má dva culíky a červenej svetr. Jedem pak někam spolu, musim na ní čekat, protože ona má jenom hnusný starý kolo po dědovi, který je jí hrozně velký, ani nesedí, musí šlapat na pedály vestoje. Kdežto já sem si přivez svoje s přehazovačkou. Dojedem ke koupáku, už je vypuštěnej, nějaký další kluci z vesnice, nevšímaj si nás, ale já vidim, jak se na mě koukaj, vim, že mě nesnášej, mám lepší kolo, sem z Prahy a Katka jezdí se mnou, a ne s nima, i když předtim patřila jim. Nebojim se, líbí se mi to. Schválně se někdy něčemu, co Katka řekne, směju víc, než bych se smál normálně. Pár takovejch dnů. Sledujeme se navzájem. Katka na mě někdy šáhne, třeba se mě chytne, když šplháme po stráni, a vim, že by nemusela, takže to taky hraje.

A pak večer jako zákusek zase štrůdl.

A pak ráno s dědou sbírat další spadaný jabka. Pak si jdu pro kolo. Trochu se bojim, že na mě Katka nepočkala, že jdu pozdě. Před její ulicí mi kluci zkřížej cestu. Ubrzdim to, ale otočit to nestačim. Chytnou mě, moje kolo taky vezmou, a někam mě vlečou. Nemluvíme. Vim, že to je hra. Vim, že mi nic neudělaj. Je slunečnej den, v trávě pavučinky, nic se neděje.

Dojdem na něčí dvůr, vedle baráku sklep, otevřou ten poklop a strčej mě dovnitř. Nebránim se moc, protože nejsem žádnej srab. Zabouchnou za mnou. Uplná tma, jenom jedna škvírka světla, jak k sobě ty dvě křídla toho poklopu nedolejhaj. Smrad sklepa. Takový smutný vlhko. Dejchám uplně potichu, vim, že oni tam stojej, vim, že čekaj, že to nevydržim, že se budu dobejvat ven, a oni se mi budou smát, ale to neudělám, snažim se zklidnit dech, nejde mi to, ale aspoň to neni horší.

Stojim a snažim se rozkoukat, nejde, pořád nevidim dál, než na schody. Dolů vůbec. Pak mě to napadne. Jak vyhraju ještě víc. Začnu se pomalu, potichoučku, uplně bez zvuku opatrně posunovat dolu, schůdek po schůdku, schovám se tady, až otevřou, já tady nebudu. To budou čumět. Konečně sem dole. Šáhnu levou rukou na stěnu vedle sebe. Teď prostě podle stěny a uvidí se.

Už vim, že to dám, srdce už tolik nebouchá, ta zima tady už mi neježí chloupky na rukou, a ten jemnej šramot sou jenom myši, těch se nebojim, ani krys ne. Sou v každým sklepě.

A pak zakopnu a spadnu, ruce před sebe a přede mnou hromada něčeho, je to měkký a mokrý a jednou rukou se zabořim hluboko, a ještě než mi dojde, že to jsou prostě shnilý jabka, tak vnímám jen tu měkkost, a cejtim ten divnej sladkej a přitom tak hnusnej pach, a v duchu před sebou vidim mrtvolu, vim, že sem šáh na mrtvýho člověka, že sem mu šáh na obličej, kterej už se mu rozpadá, a já začnu řvát, a je mi jedno, že sem teď prohrál, že sem největší lůzr na světě, nechci tu bejt s mrtvolou, smrdí to najednou taky daleko víc, obě kolena mám mokrý, jak sem do toho spad, hrabu se zpátky na nohy a klouže to, a já už vidim před sebou těch mrtvol celou hromadu, v hlavě mi bleskne záběr z nějakýho dokumentu, na kterej sem se koukal, jak Američani osvobodili nějakej koncentrák, a tam ležela taky hromada mrtvejch lidí, přes sebe, jak je tam někdo naházel jednoho přes druhýho, jako loutky, a tady ve sklepě někdo udělal totéž, vidim to, fakt, i když je pořád uplná tma. Seberu se, otočim a běžim nahoru, zakopnu o první schod, to ještě pořád řvu, teprve když spadnu na schodech a ruce mám najednou na pevným drsným povrchu, tak řvát přestanu. Sbírám se a nahoru, hlavou se strašně praštim o poklop, ale on se nadzvedne. Nikdo mě tu nezamk. Rukama snadno jedno křídlo poklopu otevřu, slunce, dejchám, jako kdybych vyšláp největší kopec, co tu je, nikde nikdo, vylezu rychle, dolu se nepodívám, poklop nechám otevřenej, běžim pryč z tý cizí zahrady až na ulici, pak se teprve zastavim, sem špinavej, na obou kolenech mám na kalhotách mokrý fleky, na rukou sajrajt ze shnilejch jablek a špíny ze sklepa. Otírám se a pořád to cejtim, ten mrtvej smrad.

Myslím, že brečím, ale naštěstí mě nikdo nevidí. Pak se uklidním a jdu se domů umejt. Když otevřu dveře domu, pořád cejtim jenom mrtvý lidi. Tu divnou sladkost. Jablka.

Druhej den pro Katku nejedu. Z domu musim, ale do sadu se bojim. Vyhnu se dědovi. Jedu na kole, jen tak. Už zbejvaj jenom dva dny, než pro mě přijedou, a tři dny, než začne škola, to vydržím. Chodim na místa, kde vim, že nebudou ani lidi, ani jabka.

Přijedou pro mě s mamkou oba, jedeme domů, nemluvěj, babička si asi stěžovala, poslední dny jsem byl k ničemu. Sedim vzadu, v kufru bednička jablek a nějaký zavařeniny, vzadu na sedačce vedle mě celá nohavice štrůdlu pod fólií. Já to jíst nebudu. Přes štrůdl přehodím svoji mikinu.

Za pár tejdnů sedíme s mamkou u stolu a děláme můj úkol z matiky, mamka řekne, už to bude brzo, už brzo budeš mít ségru nebo bráchu. A v tu chvíli to znovu ucejtim, to, co v tom sklepě, pach mrtvol všude kolem.

Začne mi bušit srdce, sevře se mi žaludek. Kouknu na mamku, ona vypadá normálně, nic se neděje. Po chvilce to přestane.

Ještě ten den se mi narodí brácha. Nemocnej. Na kole si nikdy nezajezdí.

Navždycky to zůstane vůně mýho strachu. Jabka navždycky zůstanou nepřátelé. Když vidim shnilý jabko, je mi špatně. Nikdy bych se ho nedotk. Ani čerstvý, zdravý, krásný lesklý jabko nejim. Vim, že už je vevnitř mrtvý.

Petra Soukupová
(* 1982)

Spisovatelka a scenáristka. Její novela K Moři získala Cenu Jiřího Ortena. Druhá kniha, triptych povídek Zmizet, vyhrála hlavní cenu Kniha roku Magnesia Litera. Jako scenáristka se podílela na sitkomu Comeback a patří k dramaturgům seriálu Ulice.

Marek Pokorný
(* 1983)

Kreslíř a animátor, autor komiksů. Vystudoval animaci na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Od roku 2009 tvořil ilustrace pro Lidové noviny nebo TV Pětka. Vystavoval mimo jiné v pražské outdoorové galerii Artwall.

Jakub Horák
Tři znaky konce

Pan Neužil vstal. Zítra končí dovolená a musí do práce. Únava mu při tom pomyšlení prostoupila celé tělo. Chvíli s ní bojoval, pak si lehl zpět na postel. Bolela ho záda. To máš z toho, jak se válíš, zazněl mu v hlavě známý hlas. Otec zemřel už před lety, ale jeho názory mu v hlavě zůstaly jak stezky v lese, vyšlapané generacemi zvířat.
- Táto, pojď ven. Do pokoje vběhl Tomášek.

Neužil se usmál a vstal, v přítomnosti dítěte bolest v zádech zmizela, zahnána příkazem z atavistických hlubin.

- Co to je?

Na rozpraskaném betonu dvorku někdo nakreslil obrázek. Když přiblížil oči, zjistil, že to jsou cestičky mravenců.

- To jsou mravenci, Tomášku. Nosí věci, stébla na stavbu mraveniště, zásoby na zimu.

- Oni nemají prázdniny?

- Taky někdy mají. Ale musí pracovat.

- Nehýbou se.

Opravdu. Mravenci se zastavili. Klekl si na koleno a prohlížel je. Byli mrtví.

Mobilním telefonem vyfotil cestičky, připomínající klikyhák metr na metr, a potom i detail mravenců.

- Pošleme to strejdovi, ten nám to vysvětlí, pravil k Tomáškovi. Strejda byl profesor Mourek, entomolog.

Druhý den ráno se probudil, byl pořád unavený. Šli s Tomáškem k potoku. Nožem vyřezal z kůry obstojnou lodičku, pozorovali včely, které se usadily na velkém kameni, pily kapky vody a tiše mávaly křídly. Zapípal mail od Mourka.

Mravenec travní Formica pratensis. Úmrtí zřejmě chemikálie. Btw - ta cestička vypadá stejně jako japonský znak :-)

Neužil vyfotil včely, poslal fotku Mourkovi v odpovědi do mailu s poděkováním a pozdravem "z panické přírody".

Telefon. Mourek chrochtavě zahlaholil:

- To jsem si mohl myslet už prvně, že to je vtip! Ale že se budeš kvůli mně skládat s mrtvejma včelama, bravo!

- Nechápu.

Mourek se na druhé straně linky odmlčel.

- Opravdu to není vtip?

- Přísahám, že nevím, o čem mluvíš.

- Cestička mravenců tvořila japonský znak pro "práce".

- To je vtipné.

- A ten obrazec ze včel tvoří další japonský znak.

- Jakej znak?! Počkej, ulevilo se najednou Neužilovi. Jo, ty si děláš legraci ze mě, viď.
Ježíši! No jasný - odkdy ty přece mluvíš japonsky, ty vole!

Když Tomášek uslyšel tátu říct "ty vole", radostně zastříhal ušima.

- Vychází mi práce o střevlících v japonštině, tak mi editor poslal odkaz na web, kam můžeš poslat vyfocený nebo načmáraný japonský znak a pošle ti to anglický překlad, vysvětlil profesor. Na tu první fotku s mravenci mě upozornil on, ty včely jsem tam poslal už pro zajímavost sám. Pošlu ti odkaz.

Večer se Neužil ujistil, že jsou zamčené dveře. V noci poslouchal, jak zvenčí doléhá celá plejáda hmyzích šelestů. Pískot prchajícího menšího hmyzu a spokojené chrochtání střevlíků běžících za kořistí, tisíce členů společenství, vydávajících se v noci po své práci.

Nemohl usnout, tak vstal, přešel k oknu, zíral do šera svítání a přál si, aby se mu přestaly míhat myšlenky v hlavě. Koukal ven. Musí se mi to zdát, napadlo ho, když se před oknem objevil houf světélek. Světlušky. Metr od okna se seskupily do obrazce a zůstaly se vznášet v něm. Došel pro telefon, vrátil se k oknu a obrazec vyfotil. Odeslal ho na japonský odkaz od Mourka a potom i předchozí fotky mravenců a včel.

Píp píp píp píp. Čtyři zprávy, nejprve překlady znaků a pak slovo, které z nich automat složil.

KA - nadbytek
RO - práce
ŠI - zemřít

Karoši, zíral na displej. Smrt z přepracování. Ročně na ni umírají tisíce Japonců.
Budík začal pípat. Musí vstát a jít do práce. Cítil se tak strašně unavený. Venku se probouzel den a ozýval se bzukot a cvrkot. Miliony členů společenství, z nichž každý vede svůj boj.

Jakub Horák
(* 1972)

Autor knih Ostrov, Zlatá rána a Je to všechno pakárna. Marketingový expert, který působil v agenturách MarkBBDO a TBWA, hudební producent, který stál za comebackem skupiny Vanessa.

Pavel Beneš
(* 1960)

Grafik, grafický designér, ilustrátor a karikaturista. Svoji grafickou tvorbu prezentoval na řadě samostatných i skupinových výstav a bienále v Česku i v zahraničí. Autor řady plakátů, knižních ilustrací, grafických úprav mnoha publikací a časopisů. Od roku 2005 vede ateliér Vizuální design na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Kresbami přispívá do Hospodářských novin.

Foto: Shutterstock