První o tomhle fenoménu informoval dánský novinář Allan Sorensen, který vyfotil skupinku takových diváků v plastových křeslech u izraelského města Sderot. Lidé hleděli ke kilometr vzdálené Gaze, kde zářily exploze bomb. Sorensen postnul fotku na Twitter a přidal k tomu ironický komentář "Kino Sderot".
Právě v době, kdy fotku pořídil, zabila jedna z izraelských bomb omylem osm Palestinců, kteří seděli na podobných plastových židlích a dívali se v plážové kavárně v Gaze na semifinálový zápas mistrovství světa ve fotbale. Snímek byl během pár hodin desetitisíckrát retweetnut. Pak celé téma převzala média a na izraelské diváky války se díval celý svět. V rámci vyváženosti se v některých reportážích uvádělo, že i na palestinské straně lidé pozorují rakety Hamásu a jásají, když se zpoza izraelských hranic ozve exploze.
A všechny tyhle novinové i televizní reportáže měly společný moralizující podtext. Třeba deník Guardian svůj článek otevřel slovy: "Lidé pijí, svačí a pózují při selfies proti pozadí s explozemi, zatímco počet mrtvých Palestinců v pokračující ofenzivě roste." Nakonec jediný důvod, proč se média tomuto jevu věnovala, je jeho morální problematičnost: jak se ti lidé mohou rozvalovat v křeslech a dívat se, jak na jejich sousedy na palestinské straně padají bomby? Jak u toho mohou pít pivo a kousat popcorn?
A tady dochází k zajímavé situaci. Televizní (nebo novinový) reportér, který je placen za to, že umožňuje lidem, co sedí doma u večeře, sledovat v přímém přenosu válku v Gaze, tu přináší svým divákům zprávu o divných lidech, co sedí v křeslech, něco jedí a pijí a z návrší sledují válku v Gaze.
A zamýšlí se nad jejich mravem a vkusem. Někteří reportéři se diváků i přímo zeptali, jestli jim to není hloupé, takhle cíleně civět na cizí neštěstí.
Člověka by zajímalo, jak by média zobrazila podnikavého jedince, který by na to návrší přinesl reklamní letáky propagující popcorn a pivo, se kterými si to bombardování užijete. No to by musela být hrozná hyena.
