Poker face z Dejvic

Mám rád, když rozhovor dobře skončí. Když konec je lehký, humánní, osvobozený od mudrování a snah po nevšedním poselství. Mám rád, když rozhovor člověka svede k tomu, aby něco dobrého snědl nebo vypil. Rozhovory, které svedou k otevření vína, bývají z nejlepších. S Miroslavem Krobotem jsem se potkal, když byla kauza uzavření Divadla Komedie rozpálena doběla. Měl jsem pocit, že už je toho moc, a že by se mělo napsat o divadle něco pozitivního. Výroční zprávy Dejvického divadla, ve kterém je Miroslav Krobot uměleckým šéfem, pozitivní jsou. Divadlo má stoprocentní návštěvnost a z veřejných peněz hradí méně než polovinu rozpočtu. Ty výroční zprávy těší daňového poplatníka, protože jde o konkrétní příklad, kdy jeho peníze našly zhodnocení. Žádný tunel. Naopak. Večer co večer plný sál. Plný bar. Meeting point. O zázraku jsme ale nakonec nemluvili. A nemluvili jsme nakonec ani o dvou filmech, ve kterých Miroslav Krobot hrál a které nasbíraly pozitivní ocenění ve světě dřív, než je stihla domácí kritika sešlehat. Dělám si legraci, ty filmy na české kritiky teprve čekají. Do kin se blíží Alois Nebel Tomáše Luňáka a Dům Zuzany Liové.